Zamyšlení

Smrtelná hrabivost

18. během roku C

Kaz 1, 2.12-14; 2, 18-23/ Ko 3, 1-11/ L 12, 13-21

Dnes nabídnu hrst myšlenek:

1) Pán nepomohl tomu prosebníkovi ve věci dědictví. Nepomohl (!). Nenabourává to naše představy a očekávání? Dědictví. Jak to bývá někdy v rodinách těžké! Kolik nespravedlnosti a hořkosti bývá kvůli dědictví a majetku! Pán Ježíš nepomohl. Kdybychom tak byli v kůži toho prosebníka! Jsou věci, se kterými Pán nepomůže? Co to pro nás znamená? Jak tomu rozumět?

2) „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má. Taky by se dalo přeložit: „...jeho život nespočívá v majetku...“ I když by toho někdo měl hodně, život mu to nezajistí. Jednou umře. Majetek může život ulehčit, zpříjemnit, ale nikoli zajistit. Přesto v nás tento sebeklam jistoty majetek vyvolává.

3) Pak tam máme toho boháče v dnešním podobenství. Jakou udělal chybu? Udělal vůbec nějakou? Měl se svým majetkem naložit jinak než postavit větší stodoly? Můžeme o tom přemýšlet, ale to se tam neřeší. Pán Ježíš připomíná prostě ten fakt. I když se cítíš jistý a zabezpečený, budeš to muset jednou (možná náhle) opustit. Odejdeš do jiného světa, kde ti to k ničemu nebude. A nebudeš mít nic. Ukáže se, že jsi chudák. Pravé – tedy trvalé - bohatství spočívá v něčem jiném.

4) „Pomíjivost, samá pomíjivost...“ slyšeli jsme od Kazatele (Koheleta – Shromažďovatele).

Nic tu není natrvalo. Květy odkvetou. Prázdniny skončí. Živí umřou. Dokonce i to, co se zdá trvalé: hory, skaliska, hvězdy na obloze..., pomine. Všechno. Starověký Kazatel používá slovo, které překládáme „pomíjivost“. Hebrejsky to zní „hevel“. To je něco jako „opar - mlha nad řekou“. Tak to prostě je. To je svět, ve kterém žijeme. To jsme taky my. Ranní opar nad řekou. Jednou tu nebudeme. (Anthony de Mello, K pramenům - Uvolnění s. 131nn). Odejdeme. Jinam. Jsme poutníky mezi tímto světem a tím Přicházejícím. Užíváme věcí tohoto světa, ale nemáme se k nim příliš upnout. Nezajistí náš život.

5) Ani k práci se nemáme upnout. Plno lidí se dnes realizuje v práci... Dokonce jí obětují všechno ostatní. Ani ona však není smyslem naší existence. Kazatel (Kohelet) ji nazývá „lopotou“ a „pachtěním“ (hebr. amal). Práce nás formuje. Díky ní rosteme a rozvíjíme se jako lidé. Ale nežijeme pro ni. (Proto je tak důležité přikázání o dni odpočinku.)

6) Jdeme pomíjivým světem. Sami pomíjiví. To však není celé. Jsme povolaní do věčného společenství s Bohem. Na to máme pamatovat a pro to žít. To jsme dnes taky slyšeli: „Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí po pravici Boží.“ Tady za nějakých 100 let už nikdo nebude vědět, že jsme tu vůbec byli. Ale u Boha nikdy nebudeme zapomenuti... U něho je náš domov. Kristus nám ho připravil.

Náš domov. Náš věčný domov.
design by exarion.cz | 2009