Zamyšlení

Neopustím tě a nikdy se tě nezřeknu...

22. během roku C

Sir 10, 12-18/ Žd 13, 1-8. 15-16/ L 14, 1. 7-14

Z Listu Hebrejům zazněly různé závěrečné rady a pokyny týkající se křesťanské lásky a důvěry v Boha. Zdroj veškeré útěchy a síly najdeme ve větě: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ (první adresát Jozue viz Dt 31, 8 a Joz 1, 5). Nejsme sice Jozue, ale snad smíme toto zaslíbení vztáhnout i na sebe. Apoštol to dělá. Snad proto, aby k témuž povzbudil i nás.

Bůh nás drží. Jeho vztah k nám je zdrojem naděje. Proto se můžeme připojit k odpovědi: „Pán při mně stojí, nebudu se bát.“ To si můžeme opakovat a těmito větami sytit naše srdce.

Také tam bylo něco málo o křesťanské bohoslužbě.

Naším oltářem („kultickým místem“) a knězem je sám Ježíš. Skrze něho (ve spojení s ním, jeho prostřednictvím) máme přinášet oběť chvály a vyznávat jeho jméno (Boží nebo Ježíšovo?).

„Říkat Jméno“ neznamená říkat nějaké slovo, nýbrž „přijímat a žít Boží spásu“; žít v niterné jednotě s ukřižovaným a vzkříšeným Pánem. Vyznávat jeho Jméno je opravdu hodně náročné. Nikoli však nemožné.

Hlavním tématem je pýcha (ř. hyperéfania). Jak pýcha začíná a jak „to funguje“ a k čemu vede, jsme slyšeli v prvním z knihy Sírachovec. To je deuterokanonická kniha mudroslovného charakteru.

S pýchou to začíná nenápadně – uvnitř, ale pak se to „rozjede“. Člověk je na ni sice náchylný, ale jako dobrou zprávu jsme slyšeli také, že „nebyla určena lidem ani zuřivý hněv“. Tím se myslí hněv Božího soudu nad hříšníky. Bůh má s lidmi úplně jiné záměry. Jsme náchylní k pýše, ale nemusíme jí podlehnout. Bůh pro nás určil něco úplně jiného.

Teď něco maličko k těm hostinám. Je to prosté. Nechovat se jako „paní“ nebo „pan Důležitý“.

Jsme na jednu stranu důležití a jedineční, ale na druhou stranu „nic moc“. Všichni jsme pozvaní na hostinu (=eucharistie, život v církvi, nový život v Božím království; věčná hostina v nebi) – jako hosté. Vždycky jako hosté. Chovat se máme taky jako hosté.

Ještě tu to slovo nezaznělo, ale snad nastává ta chvíle: pokora.

Být pokorný znamená nedělat ze sebe něco, neporovnávat se pořád s druhými, nýbrž prostě být sám sebou. Být tím, kdo jsem.

Nemusím na sebe upozorňovat. Nemusím bojovat za sebe ani prosazovat se a cpát se před druhé.

Když tomuto tlaku prosazovat se před druhými nepodlehneme, stane se div: Prosadí nás nakonec sám Bůh. Jako to udělal Ježíšovi. To je vždycky nejlepší.

Ještě tam bylo slovo o pozváních druhých lidí na hostiny. Nejde jen o hostiny, nýbrž o motivace našeho dobrého jednání vůbec. Neprokazovat dobrodiní proto, aby nám to druzí (nějak) oplatili nebo to aspoň uznali.

Ani to pro nás není jednoduché, protože i to čekání na uznání si nosíme pořád v sobě, aniž bychom si to uvědomovali.

Možná že ono procitnutí k blaženosti začíná tam, kde cítíme zklamání. Každý to určitě znáte:

„Tolik jsem do toho dal, nemusel jsem... a žádné uznání, žádný vděk.“ Když nepodlehneme rozmrzelosti, možná právě v takové chvíli začíná něco překvapivě krásného od Boha...

design by exarion.cz | 2009