Zamyšlení

Jako pastýř ovcí, jako žena v domácnosti...

24. během roku C

Ex 32, 1.7-14/ 1 Tm 1, 12-17/ L 15, 1-10

Ježíš se v evangeliu stýká s „pochybnými existencemi“ a ty „existence“ Ježíšovi opravdu naslouchají. Tohleto pilo krev všem farizeům a zákoníkům. A pije dodnes. Všichni zbožní s tím máme problém. Někdo víc, někdo míň, ale každý přinejmenším někdy a nějak. To je naše pokušení a tendence ke hříchu.

Pobouřeným zákoníkům a farizeům všech dob a podob Ježíš odpovídá podobenstvími. Ne, aby je ještě víc naštval, ale aby získal i je. (Protože mu i na nich záleží.) Tím vlastně říká: „Podívejte se do svého srdce, vždyť to můžete pochopit. Bůh je nepochopitelný, ale něco přece pochopit můžeme. Vždyť jste stvoření k Božímu obrazu.“

Bůh se chová jako pastýř, kterému záleží na jeho ovečkách. I když jsou tvrdohlavé a pořád by se toulaly. Když se některá ztratí, pracně ji hledá. Protože mu na ní opravdu záleží.

Taky se chová jako žena, které prosmejčí všechno, aby našla ztracenou minci. Protože mu na ní záleží. Bůh nikoho neodepisuje. S nikým to nevzdává. Každého hledá. A když se někdo najít nechá, nevyčítá mu nic, ale s radostí se mu vrhá naproti. Takový je Bůh.

Taky ho poznáváme v Mojžíšově příběhu. Izrael právě těžce padl. Udělali si kultický předmět - obraz Boha - jako pozlaceného býčka. Nějak nemohli unést Boha, který nemá podobu, kterého nemůžete chytnout. Bůh na to reaguje hněvem. Štve ho ta zatvrzelost. Pořád se toulají. Pořád pošilhávají po Egyptu. Ale taky nebo navzdory tomu se nakonec slituje. Zapojí do toho Mojžíše jako přímluvce. A nakonec se slitoval. „Dal se pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid.“ Dal se pohnout k lítosti. To znamená: „Chce se slitovat.“ Takový on je. Náš Bůh. Svatý. Nesmíří se s hříchem, ale ještě víc miluje svůj lid. Záleží mu na nás - na každém.

Pak nám druhé čtení z 1 Tm taky připomenulo Pavlův příběh. Nad bývalým rouhačem, pronásledovatelem a násilníkem se Bůh smiloval a dokonce ho učinil svědkem svého evangelia. Na sobě samém ukazuje, proč přišel Ježíš na tento svět. Ne pro spravedlivé, ale pro hříšníky.

Taky tyto příběhy a postavy máme kontemplovat. To znamená „dívat se srdcem“ - „nahlížet vnitřním zrakem“. Tak být a zůstávat ve vnitřním kontaktem s Bohem, jak on opravdu je. Nechtít ho vtěsnat do svého myšlení, ale nechat ho být tím, kým je. Z toho nám může vzejít velká útěcha, radost a naděje.

Ať jsi jakkoli padl, smíš se vrátit, protože Bohu na tobě strašně moc záleží. Tak moc, že si to ani představit nedovedeš :-) Tvůj hřích není nezměnitelným osudem. Může se to změnit. Sám té změny sice nejsi schopen. Ale to nevadí. Protože Bůh to může změnit. A hlavně chce. Ať jsi se, člověče, kdekoli zatoulal, smíš se vrátit. Pokání má vždycky smysl. Nikdy na ně není příliš pozdě. Když upadneš od hříchu, potáhne tě to pryč od Boha. Nepodlehni tomu. Neboj se jít k Bohu. Vylez z křoví, do kterého ses před Bohem schoval a neboj se říct: „Otče, odpusť, zhřešil jsem.“ Nejlepší úkryt není v křoví, ale paradoxně v Boží náruči. A bude v nebi veliká radost a slavnost... Může být něco lepšího?

Tak takový je náš Bůh! Měli odcházet nadšeni nebo „aspoň“ potěšeni z toho, jaký je Bůh. Tak se staň! Amen!

design by exarion.cz | 2009