Zamyšlení

Boháč od chudáka Eleazara...

26. během roku C

Am 6, 1a.4-7/ 1 Tm 6, 11b-19/ L 16, 19-31

Dnes se zaměřím jen na toho boháče. Eleazar přijde zkrátka. Snad mi to odpustí.

Běda bezstarostným na Sijónu...“ Nejsme to třeba my? Jinak říct o někom „běda“ neznamená hrozbu, ale spíš nářek nebo politování nebo někdy taky přímo výkřik „hrůzy“. Hebrejsky se „běda“ řekne „hój“ a řecky „úai“. To zní skoro jako naše „ouvej“. Jací ubožáci jsou ti bezstarostní na Sijónu! Užívají si svého bohatství (i duchovního) a luxusu a netuší, jak bídně na tom jsou! Budou přesídleni někam... Ach, kdyby tak tušili....! Řeč je o těch, co myslí jen na sebe a své pohodlí... Jsou politováníhodní... a jednou se to ukáže.

Stejný typ představuje ten bezejmenný boháč z Ježíšova podobenství. Neříká se, že by to byl zlý člověk. Jen nevidí, neslyší, nemá soucit. Úplně mu unikne, že před jeho dveřmi sedává – lehává žebrák. Nevidí ani před svá vrata. Žije jen pro sebe. Vypadá to, že jediný problém onoho boháče bylo, že žije pro sebe. Vypadá to nevinně. Ale přesně toto vede do pekla. Tedy toto je začátek veliké a beznadějné hrůzy.

A teď to peklo. (Nikdy bych si nemyslel, že budu kázat o pekle :-) Boháč trpí neuhasitelnou žízní. Toto podobenství přirozeně není popisem poměrů v pekle. Ale přece se snad dá říci aspoň toto: Můžeme se pokusit si představit, že ta žízeň znamená touhu, která nikdy nebude naplněna. Nás tady v tomto životě vede jakási metafyzická žízeň po NĚČEM... po naplněném životě... po Životě... Dodává našemu plahočení krásu, sílu i hloubku... pomáhá nám odhalovat krásu bytí... je zdrojem umění a kultury vůbec. Je v ní přítomno jakési tušení, že jednou bude naplněna... že existuje TO, COSI, co ji naplní. (Karl Rahner na to má nádhernou formulku víry...) To všichni nějak známe. Teď si představit touhu po čemsi – co třeba i uvidíme, ale nikdy toho nebudeme schopni dosáhnout - přijmout. Vidět to jasně a nemoct s tím cokoli udělat. Ale dost pekla!

A teď to hlavní: Co udělat – jak žít, abychom takhle nedopadli? Odpověď je prostá: Vždyť to znáte! Nic nového! Je v té „nudné knize“ zvané Bible. Vždyť se to učíme. U Mojžíše a Proroků a apoštolů a Ježíše. Všecky ty stránky popsané příběhy, předpisy, modlitbami, moudrými průpovídkami. Nemyslet na sebe. Nežít pro sebe. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.... a svého bližního jako sebe sama.“ Takhle to zní, když to shrneme. Ale jak to má vypadat v různých situacích... jak to aplikovat...? To musíme číst. Pořád znovu a znovu. Opakovat si to a promýšlet. Ono to není tak, že by Bible byla souborem návodů, pro tu či onu situaci. Tomu se říká kazuistika. „Když se stane něco, pak je potřeba udělat toto...“ Ne, ne. Bible je spíše škola nového smýšlení... Výsledek je jednoduchý, ale cesta k němu složitá. Musíme projít celou tu dlouhou cestu se všemi zákrutami a stoupáním do kopce a zase klesáním dolů... Musíme jít a chodit (tak říkají rabíni celému způsobu života)... cestou se naučíme... postupně a pomalu odkoukáme styl Božího smýšlení pro nás. My v CČSH tomu říkáme: Poznat Kristova Ducha.

Co nejvíc formuje víru a správné životní postoje lidí? My si myslíme spolu s bezejmenným boháčem v pekle, že zázraky – mimořádné jevy a úkazy. „Když lidé zažijí vzkříšení, to se budou kát!“ - „Škoda, že Pán Bůh nepřihrává (víc) zázraků!“ - Ale Boží služebník, náš praotec Abraham říká: „Mají Zákon a Proroky. Ať je poslouchají! Neposlouchají-li je, nedají se přesvědčit ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Potřebujeme se pořád učit pracovat s Biblí, abychom se naučili Božímu smýšlení..., což je pokání správný život a začátek nebe...

design by exarion.cz | 2009