Zamyšlení

Vděčný Samařan...

28. během roku C

2 Kr 5, 1-15c/ 2 Tm 2, 8-15/ L 17, 11-19

Jaké poselství nese příběh o uzdravení 10 malomocných? Že se má poděkovat? Taky, ale mnohem víc. Hlavním poselstvím bude nejspíš něco jiného než to děkování.

Podívejme se na pár detailů. Malomocní jsou poněkud neposlušní. Měli se vyhnout. Měli varovat příchozího, aby se k nim nepřiblížil (viz Lv 13, 45). Oni volají: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Víra je ze společenského pohledu poněkud neposlušná. Chce se potkat s Ježíšem za každou cenu. Když volají „Mistře“ (ř. epistata) - taky „Představený“, říkají tím vlastně: „Jsme tvoji učedníci. Patříme do tvé party. Jsi náš šéf.“ - A vypadá to, že Ježíš je tak přijímá. On je skutečně šéfem vyvržených, pohrdaných, těch nejmenších, co ve světě lidí nic neznamenají.

Prosí tedy „svého šéfa“ o uzdravení. Přesně: aby mohli být prohlášeni za čisté, aby mohli vyjít ze své izolace a vrátit se mezi lidi. Jsou pevně přesvědčeni, že Ježíš to může a chce udělat. Jakpak to asi udělá? Dotkne se jich? Vysloví nějakou uzdravovací formulaci? Tak, jak to povídají lidi, co to viděli? Zdá se, že nic takového. Jen je pošle do Jeruzaléma ke kněžím. K farářům? Co se do od nich čekat? Tolik jsme doufali, že on Něco udělá - a on nás je poslal ke kněžím... Nic se nestane. Proč tam tedy vůbec jít? Ježíš jejich víru vystaví zkoušce. Uzdravení nastane až cestou. Jak byli daleko? Kdo ví? Jejich víra vydržela zkoušku. Obstáli. Všichni. Happy end? Ne, tady to vlastně začíná. Jeden z deseti se vrátil k Ježíšovi. Chválil Boha a taky poděkoval Ježíšovi. (Prý je to jediné místo v evangeliu, kde se děkuje Ježíšovi. Já to nepočítal, ale je to možné). Nejde jen o to poděkovat, ale kde (v čí společnosti) poděkovat. A ten jeden, představte si, byl špinavý Samařan. Nikoli zbožný žid. Samařan. Ježíš říká: „Narozený jinde“ (ř. allogenés) = mimo Boží lid. Zahanbil ty, co jsou v Boží lidu už dávno doma. Bible zná víc takových příběhů. Členy Božího lidu to vždycky pobuřuje. Chceme být první a nejlepší...?

Něco podobného jsme slyšeli v prvním čtení o uzdravení aramejského generála Námana taky z malomocenství. Nádherný příběh – a vtipný. Vždycky mne pobaví, jak aramejské hordy vtrhnou do Izraele a zajmou tam „malé děvčátko“ . Jako by to byl jediný úspěch jejich operace. Takový „einsatz“ - a výsledek? Malé děvčátko! Zároveň tam poznáváme, jak Bůh někdy překvapivě použije nějaký maličký detail pro své velké plány. My bychom ho přehlédli. Na nás dělá dojem jenom to, co je veliké. Pro Boha nic sebemenšího není zanedbatelné. Nic a nikoho nepřehlédne. (To mne na něm fascinuje). Jak by se asi odvíjely dějiny Božího lidu bez onoho děvčátka? Zpět k Námanovi. Ježíš se o něm na jiném místě (L 4, 27) taky zmíní a své posluchače (v tomto případě své krajany v nazaretské synagoze) pěkně vytočí.A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman." Prorok není beze cti – (To je dobré a krásné) – o všem s výjimkou Boží lidu, s výjimkou věřících. Tam to má prorok většinou těžké. Nakonec vždycky někdo odjinud (=mimo Boží lid) projeví takovou víru, že zahanbí „nás věřící“. Čím to asi je? Děláme něco špatně? Možná ani ne. Prostě to tak je. Možná je to škola pokory. Přijmeme to? A dokážeme se radovat, že i Samařané docházejí spásy? Tady někde – myslím si – máme hledat poselství evangelního příběhu: Boží spása, kterou přináší Ježíš, překonává všechny hranice a bariéry a dostává se k lidema ti je prostě přijímají. Evangelium jde i do Samařska – je tam přijímáno. Kdepak je naše dnešní Samařsko? Kde bychom nejméně hledali porozumění evangeliu? Co myslíte?

design by exarion.cz | 2009