Zamyšlení

Jako otravná vdova...

29. během roku C

Gn 32, 23-31/ 2 Tm 3, 14-4,5/ L 18, 1-8

Musí (ř. dei) se pořád (ř. pantote) modlit a nepolevovat (ř. enkakein).

Nejde o to vnutit Bohu své představy a přání, ani ho nemáme udolávat tak dlouho, až nám to „teda nakonec dá“, ale pevně a vytrvale stát v představách a přáních Božích. Nevzdat to ani tehdy, když to vypadá, že to je :-) … ztracené. Často to vypadá právě tak.

Máme se ztotožnit s tou vdovou v podobenství. Nevzdala to. Všecko bylo proti ní. Všechno proti ní. Ani tak mizerný soudce, kterému bylo všechno ukradené, ji neodradil. Nevzdala to.

Nevzdat to. Vytrvale, klidně, ale pořád pokračovat. To si vštipme do hlav a srdcí. Nesmiřme se s bezprávím ani rezignací. Nevzdejme nikdy naději, která je založena na Božích přáních , jak o nich čteme v Bibli.

Opakuji: Nejde o to vnutit Bohu své představy a svá přání. Boží přání pro nás jsou mnohem, mnohem větší a slavnější. Prostě stůjme za nimi. Říkejme Bohu: „Ano, Otče, tak se staň! Posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi...“ Nejde pochopitelně o tato slova, nýbrž o postoj, který vyjadřují.

Stát a nevzdávat to. To je praotec Jákob u Jaboku v dnešním prvním čtení. Ten zápas se interpretuje jako modlitba. Stál tam ve tmě a dostával ze tmy jednu ránu za druhou. Taky do tmy rány rozdával. Ale spíš rány dostával. Ale neutekl. (Do té doby většinou problémy řešil útěkem). Teď už ne. Ani to nevzdal. Vydržel až do svítání. Držel a nepustil. Až dosáhl požehnání. Domlácený a kulhavý. Ale proměněný. Už ne Jákob (což znamená Úskočný), ale Izrael (což znamená něco jako „zápasí jako Boží kníže“). Úplně jiný člověk.

O věrnosti a vytrvalosti bylo taky druhé čtení. Aby Timoteus (nebo kdokoli jiný) v proměnách času věrně učil, „o čem to evangelium je :-). To neznamená pořád beze změny opakovat stejná slova, ale stejné poselství (co je za slovy). To je úkol jednotlivých služebníků, ale nás všech celé církve. Aby lidé věděli, že tu je východisko, naděje, že věci mohou skončit opravdu dobře... že Boží záměry se světem a lidmi jsou mnohem, mnohem lepší než ty největší lidské sny...

Jako když člověk leze na nějakou horu nebo jde dlouhou cestu či běží delší trať. Zdá se, že konec v nedohlednu. Únava děsivá. A člověk si řekne: „Tak ještě chvilku.“ A „ještě chvilku“... A pak se najednou něco zlomí... a ono to jde dál. Tak nevzdat nikdy naději, nevzdat nikdy myšlenku na příchod Božího království. Vytrvale jít – jak jen to jen jde. Nebo jak jsme to slýchali a říkali při Sametové revoluci: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Když vidím současný marasmus a zmatek v politice naší i ve světě, vzpomínám na ta dávná slova a žasnu, jakou i dnes dávají znovu sílu. Bůh zvítězí. Bůh je budoucností. - Nedovedeme si představit, jak se to stane ani jak to bude vypadat. Nevadí. Důležité je, že se to stane.

U Boha je to jisté. Bůh doslova pomstí (ř. ekdikésis) utrpení spravedlivých rychle (ř. en tachei). O tom žádná pochybnost. Ale co my lidé? My věřící? Najde Syn člověka při svém druhém příchodu vůbec někoho, kdo nevzdal Boží naději. Odpověď dáváme, ať chceme nebo ne, každý z nás a každý den. A Bůh nám pomáhá. Den za dnem. Bez něho bychom neměli šanci. „Až potud nám pomáhal... proto k budoucnosti dál hleďme s důvěrností.“ Tak se staň! Amen!

design by exarion.cz | 2009