Zamyšlení

Modlitba hříšníkova...

30. během roku C

Jr 14, 7-9. 19-22/ 2 Tm 4, 6-8. 16-18/ L 18, 9-14

Tak celník se vrátil z chrámu ospravedlněn a ne farizeus. Věděl to, že je ospravedlněn? Asi to ani není důležité. Ježíš nám tu poodkrývá tajemství Božích soudů, abychom se podle toho „zařizovali“. Celník se vrátil ospravedlněn, nikoli farizeus. Nehorázné! Co ten pro Boha udělal? A jeho modlitba? Nic moc. Vypadá to, že se ani kloudně modlit neumí. A co Bohu řekl? Jednu větu. - A navíc (a hlavně) ji nepodložil žádný činem. Dělal špinavou celničinu. A ani se jí nevzdal! A Bůh ho přece přijal. Celníka! Jen tak?! A co my, co se snažíme modlit a řídit se přikázáními? Fakt se snažíme dělat, co můžeme. A dokonce se snažíme i dělat něco nad to!? A Bůh ospravedlní toho, kdo na něj dlabe!? Nehorázné! Jen si vychutnejme ten šok a pobouření. V něm můžeme najít klíč nejen k tomuto slovu, ale hlavně ke svému životu s Bohem.

Ježíš nevelebí životní styl celníků a podobných hříšníků. Mluví ke svým učedníkům, tedy k těm, co se snaží. A ukazuje, co jim hrozí.

Zakládat si na své spravedlnosti je nebezpečné. Navenek vypadá zbožně, mravně a zodpovědně. A přece to k Bohu nevede. Člověk pořád krouží kolem sebe – svého já. Zbožně, mravně – avšak daleko od Boha. Dělá spravedlivé skutky. Modlí se. Ale není to dialog s Bohem. Připusťme, že ten farizeus z podobenství nelže. Nevymýšlí si. To, co říká, opravdu dělá.A přece ho to nepřivádí k Bohu. To je ten jeho průšvih. Nepřivádí ho to k Bohu. Ale o to jde. To je nejdůležitější. Přiblížení se s Bohem.

Celník se taky nachází v průšvihu. Jiném. Ale snáze může prohlédnout, že je daleko od Boha a že před Božím soudem prostě nemá šanci.

Nebývají to právě zkušenost naší bídy a nedostatečnosti, našich selhání a hříchů, co nás přivádí víc k Bohu? „Neposunuli jsme se“ dál právě v takových chvílích? Kdy jsme se nejvíc modlili a kdy šla naše modlitba opravdu z hloubky srdcí?

Platí to v životě jedinců i společenství. To nejhlubší a nejcennější se zrodilo ve chvílích krize. Jednu takovou modlitbu Izraele jsme slyšeli v prvním čtení z Jeremjáše. Jen si ji doma párkrát přečtěte. Je to Jr 14. Člověka z ní až „mrazí“.

Proč jsi, Bože, jako host, co se zdrží jen na jednu noc?
Proč jsi jak zdrcený člověk, jako bohatýr, co se není s to spasit?
Proč nás biješ?
Uznáváme svou svévoli.
Zhřešili jsme. Nezříkej se nás. Neodmítej nás. Pro své jméno.“
„Pravá modlitba stoupá vzhůru z hlubin naší bídy, a ne naší ctnosti,“ (úsloví mnichů citované A. Grünem). - Z hlubin naší bídy...

K čemu nám to může být dobré? Abychom si v jakékoli situaci připomínali, že potřebujeme Boha, nebo taky, že potřebujeme ospravedlnění. Mohou to být chvíle pro nás zahanbující a pokořující. Nebojme se jich. Přijímejme je jako vzácný dar. I když nejsou lehké ani příjemné. Spravedliví i hříšníci – všichni potřebujeme ospravedlnění. A to může dát jen Bůh. A taky a hlavně: Bůh je „takový grand“, že skutečně ospravedlňuje. Každého, kdo o to stojí. I kdyby to byl ten největší hříšník na světě.

design by exarion.cz | 2009