Zamyšlení

Drsná naděje

32. během roku C

Jb 19, 23-27a/ 2 Te 2, 1-5. 13-17/ L 20, 27-40

Pro Boha nikdo není mrtvý. „On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“ Toto dosvědčil Ježíš ve sporu se zástupcem saduceů. Ti nevěřili ve vzkříšení. Copak si asi mysleli? Určitě ne to, že po smrti nic není. Nejspíš, že lidé nějak existují v podsvětí. Ale to jsou jen spekulace. Vzkříšení je víc než přesvědčení, že po smrti člověk – jeho duše nějak existuje. Vzkříšení znamená obnovení člověka jako těla – duše a ducha. Tomáš Špidlík v jedné své rozhlasové promluvě říká něco v tom smyslu, že vzkříšení znamená: Vrátíme se. Do našeho světa. Ovšem obnoveného – nově stvořeného. To je myslím hodně výstižné. Bůh všechno obnoví a taky nás. Nebude to návrat do toho, co je teď, ale na úplně jiné rovině. Ale bude to návrat. Tehdy se už nebudeme rodit, stárnout a umírat... nebudeme vázáni naším prostorem a časem... bude to jiné. Jak to bude vypadat a jak vůbec bude vypadat náš nový svět, zda to bude v nebi nebo na zemi, nemůžeme vědět. Přesahuje to náš dnešní obzor i naše představy. Musíme se nechat překvapit ;-).

To nejpodstatnější však víme. Pořád budeme existovat jen díky tomu, že nás podrží Bůh. Tedy díky jeho vztahu k nám. On se vztahuje k nám, k našemu křehkému životu a nejisté existenci. Neváhá se nazvat „Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým“. Spojuje se s námi smrtelnými lidmi. A tak ve vztahu k němu budeme živí, i když třeba umřeme ve vztahu k tomuto světu. Drží nás Bůh. Pořád. I ve chvíli smrti a ve všem, co po ní bude následovat. Vždycky máme především dočinění s Bohem. „Nepřijde si pro mne smrt, ale Bůh,“ řekla na tuberkulózu umírající sv. Terezie z Lisieux.

Drsné, a přece krásné svědectví podobné naděje vydává Jób (první čtení). Když to Jób říká, je „na dně“. Je to zlé. Dokonce moc zlé. Nevidí před sebou nic než smrt. Potupnou smrt. Bez kouska cti. Kdo z lidí si bude pamatovat, co dobrého udělal a kolika lidem třeba pomohl? Nic, dočista nic. Přesto zůstala jako poslední naděje. „Vím, že můj Vykupitel žije.“ Přesnější znění bylo „můj Zastánce“. To je podle Tóry nejbližší příbuzný, který má povinnost pomoct v nouzi, třeba vyplatit z dluhů a otroctví. Jób tu vlastně říká: Lidé – i ti nejbližší – mne opustili. Zůstal jsem sám. Ale mým Zastáncem je Bůh. On bude mít nad mým prachem poslední slovo. (Je to síla představit si, že jednou z nás zůstane jen hromádka prachu.) On mne ospravedlní. Já se s ním setkám. Uvidím ho na vlastní oči. Já a nikdo jiný. Jóbova slova nemají jednoznačný překlad. Přijde o svou kůži a taky o maso. Nebo jen o kůži a o maso ne. (Ale není to jedno?) Kralická Bible má ještě drsnější znění: „Ač by kůži mou i tělo (červi) zvrtali...“ Uvidí Boha doslova „ze svého masa“ nebo „od svého masa“. (Maso znamená v Bibli taky „tělo“). To může znamenat: zbaven masa, ale taky právě ze svého masa – svým tělem. Jak to bude, nikdo nedokážeme říct. Ale to podstatné: uvidím Boha. Poznám, že mám dočinění s živým Bohem, který je mým Zastáncem. Toto vědomí sice nemůže odvrátit smrt samu, ale může dát sílu projít tím s důvěrou.

Pro Boha nikdo není mrtvý. Bůh drží každého člověka. Už teď. Ale smíme doufat, že to poznáme, ba, dokonce uvidíme na vlastní oči. A mnohem víc. Budeme rovni andělům a budeme syny a dcerami Božími, poněvadž budeme účasti vzkříšení... Jen si to zkusme představit...

design by exarion.cz | 2009