Zamyšlení

V kurzu doufání

2. adventní A

Iz 11, 1-10/ Ř 15, 4-9/ Mt 3, 1-12

Toto Izajášovo proroctví patří k těm nejznámějším. Tomu, co známe, většinou už nevěnujeme moc pozornosti. Co bychom tam mohli slyšet nového?! Zase ten vlk s beránkem a levhart s kůzletem a lev, co žere slámu... Hezké – a vtipné. Jenže realita je bohužel jiná. Náš svět je nebezpečný. - Izajáš není naivní. Spolu se svými současníky prožíval jedno z nejkritičtějších období judských dějin. Byl to čas válek, obléhání, plenění a násilí. Ne, Izajáš rozhodně není naivní. Víra není naivita. Vidí všechna nebezpečí a bolesti světa. Dokonce ještě víc. Ale nejen to. Vidí také alternativy Boží. Jsou. Existují. A uskuteční se.

Prorok nabízí nadějný výhled. „Představte si svět, kde bude radost žít. Představte si svět, kde nebude žádný strach. Svět, kde vládne Bůh.“ Není to jen hezký sen? Zkuste to přijmout jako svou budoucnost – jako budoucnost vašeho světa. Cesta k této budoucnosti není a nebude lehká. Bůh nikdy neslibuje nic lehkého a snadno dosažitelného.

Vzejde proutek z pahýlu, co zbyl po Jišajovu rodu. Z celého slavného Davidova rodu zůstane pahýl. Bude to vypadat na konec. Byl tu strom. Celkem slavný. Ale už není. Zelenající se proutek může vypadat hezky. Zvlášť takhle v zimě. Trošku potěší. Ale co znamená mezi obrovskými duby a cedry? Ale nenechme se odradit maličkostí. Kdo bere vážně Bibli, ví, že ničím malým nelze pohrdat. Právě tam Bůh dělá své dílo. Bůh připravuje velké věci, které by nikdo neřekl. Náš Bůh je Bohem překvapení. Však to znáte: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo...“

Díváme se kolem sebe. Sledujeme dnešní svět. Vyhlížíme nějaké znamení naděje. A moc toho nevidíme. Spíš se kupí starosti a důvody ke strachům. Dnešní svět potřebuje tak moc naději! I my – křesťané – potřebujeme tak moc naději. Ale kde ji vzít?

Prorocké vize jako třeba tato nám chtějí připomenout, jaký je Bůh, co on umí a dělá. Podívejme se znovu na ten náš svět a představme si, co s ním může Bůh udělat.

Z Ř dnes zazněla mimo jiné věta: „Všechno je v Písmu napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti (také vytrvalosti; ř. hypomoné) a povzbuzení (taky: útěchy; ř.paraklésis) napsaného měli naději.Abychom měli naději. Když budeme číst Písmo a učit se od biblických svědků, povede nás to k naději. Bibličtí svědkové. Museli mnoho vydržet a dlouho, strašně dlouho. My dnes chceme mít všechno nejlépe hned. Kdo by čekal staletí?! Oni ano. Polevovali. Cítili únavu. Ptali se, jestli to náhodnou nebyl klam. Všechno to, co známe my. A přece to nevzdali. Staletí a staletí nosili v srdcích, co zaslíbil Bůh. Předávali to dalším generacím. A taky je Bůh různými způsoby utěšoval a posiloval. I když, od toho třeba nebyli daleko, nevzdali to nakonec. To všechno je napsáno k našemu užitku. Takto máme číst Písma. Jako poselství, které zní: „Nevzdávejte to! Nenechte si vzít naději!“ Ona musí projít různým očišťováním. Musíme se oprostit od svých příliš malých představ. A tak procházíme tříbením. Přicházíme o své iluze. A vypadá to, že nám nakonec nezůstane nic. Jen vypadá. Když vytrváme, něco přece jen zůstane. Maličkého. Ale víme, jak to s těmi maličkými „věcmi“ v Bibli je.Něco přece jen zůstane. Co to bude? Naděje. Boží naděje.

Představte si svět, kde není žádné nebezpečí, kde vládne pravda a láska. „A nikdo nebude šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina jako vody pokrývají moře...“ Věříte, že to je náš svět? A že Bůh je mocen toto uskutečnit? Dokonce s námi? Právě „o tom“ je Bible...

design by exarion.cz | 2009