Zamyšlení

Služebník, Beránek a my...

2. během roku A

Iz 49, 3. 5-6/ 1 K 1, 1-9/ J 1, 29-42

Z Izajáše jsem slyšeli kousek další písně o Služebníkovi. Když to člověk slyší, nedojde mu, že v lekcionáři byl vynechán verš 4. Zní takto: „Já jsem však řekl: „Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud.“ A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha.“ Takové vypouštění se někdy dělá, aby se podržela základní významová linie čtení. Tady asi proto, že to tam tak trochu „trčí“. Mezi ujištěními o věrnosti a velkém poslání takové pochybnosti? To ne! Ale v Božím slovu občas narazíme na věci, co „trčí“. A nám velmi prospěje věnovat jim mimořádnou pozornost. Služebník prožívá taky pochybnosti. Hodně – pochybností. Svádí zápas nejen navenek, ale taky – a možná hlavně - uvnitř. „Není všechna ta má námaha nadarmo? Není to nicotný přelud?“ Nejde o pochybnosti o Bohu, ale o sobě. Služebník má jasno a současně nemá. Každý, kdo se nějak podílí na Božím poslání – a to jsme všichni - o tom ví své.

A přece (hebr. aken – z „ak“= ale, jen, zajisté a „hen“ = hle; viz také „dennoch des Glaubens“ připisované Lutherovi.) A přece... navzdory tomu všemu „u Boha je mé právo“. Bůh nakonec ukáže, že jsem byl v právu. Neobhájím se já sám, ale obhájí mne Bůh. Mé poslání je od Boha a u Boha.

Teď k evangeliu: Minule jsme slyšeli, „jak to začalo“. Dnes, „jak to pokračuje“.

Jan vyjadřuje tajemství Ježíšovy identity slovy: „Beránek Boží“ (řecky: ho amnos tú theú). Beránek s určitým členem. Tedy „TEN BERÁNEK“. To znamená: oběť, naše obětní „zviřátko“. On umře kvůli nám. Zničí na sobě hřích světa – veškerou tu vzpouru světa (bezbožnou i zbožnou). Zničí ji tím, že se sám nechá zničit. Ale to má zatím čas. Jsme na začátku. Tak tady ho máte. Toho Beránka. Mluvil o něm Mojžíš a proroci. Poznal ho Abraham. Tajemství děsivé, hluboké, přehluboké... Řekl bych „tajemství Abrahama a Izáka“ (Gn 22: aqeda).

On dává Ducha svatého bez odměřování. I v tomto naplňuje stará proroctví. A dar Ducha znamená, že nastává poslední etapa dějin.

Dalším tématem dnešního evangelia je povolání prvních učedníků. Ježíš začíná tím, že přijímá do svého života druhé lidi. Od samého počátku zapojuje do Božího díla druhé. S nimi uskutečňuje Boží poslání. Jak došlo k povolání prvních učedníků? Teď nemyslím jen, co se stalo navenek, nýbrž spíš uvnitř. Bylo to iniciativa prvních učedníků? Byla to iniciativa Ježíšova? Co se to mezi nimi a Ježíšem stalo? Poznali ho... a něco se stalo. Troufám si říci, že povolání a zjevení se děje vždy uvnitř. Stane se. A člověk těžko hledá slova, aby to vyjádřil. Jsou slova – ne že by ne – lepší nemáme, a přece nevystihnout úplně, co se to stalo. Určitě to znáte taky.

Protože se to týká i nás. „Věrný je Bůh, který nás povolal do společenství svého Syna...“ „Společenství“ takové slovo, které v církvi hodně používáme. Co to je? Nejužší a nejhlubší možný vztah. Je to víc než jen „být spolu“. Znamená to sdílet navzájem a společně své životy. Žijeme svůj život a současně je náš i život Kristův. A Kristus zase žije svůj život a zároveň i ten náš. „Jsme živi, avšak již ne my, žije v nás Kristus.“ Tak to je naše povolání. To je od Boha. A když je to od Boha, můžeme se na to spolehnout. Protože Bůh je věrný, spolehlivý, nanejvýš důvěryhodný. Nikdo ho sice nemůže pochopit, ale nikdy neříká nic naprázdno. Vůči nám není nestálý. Naopak, myslí to s námi smrtelně vážně. Smrtelně vážně. Naše místo je u jeho Syna - toho Beránka. Učíme se spoléhat na toto základní faktum. Protože to je přesně to, co nás drží... navzdory všem zmatkům, nejistotám a pochybnostem... Ve světě i v nás se to všelijak „mele“... ale Bůh je věrný. Jeho záměry platí.

design by exarion.cz | 2009