Zamyšlení

Síla ke změně...

3. během roku A

Iz 8, 23-9, 3/ 1 K 1, 10-18/ Mt 4, 12-23

Dnes se zastavíme u druhého čtení z Prvního listu do Korinta.

Prosím vás..., abyste všichni smýšleli totéža nebylo u vás roztržek, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení a přesvědčení.“ Pavel nenařizuje. Prosí. Povzbuzuje. Jednota církve. Proč je to takový problém? Jsme pestrá směska. Různě si rozumíme a nerozumíme, „sednem si a nesednem“. Máme různá pojetí křesťanství, různé výklady evangelia a rozdílné pochopení Boha a náboženských otázek. To je přirozené. Jak z toho udělat harmonickou velerodinu? Určitě ne tak, že se budeme snažit svými silami překonávat rozdíly. Dříve nebo později by to stejně „bouchlo“. Myslím, že spíš tím, že budeme následovat Ježíše a sloužit Bohu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. („Svým způsobem“) A budeme si navzájem důvěřovat, že i ten „jinak věřící“ miluje Ježíše. Jinak řečeno: zaměříme se na to podstatné. - Postupně budeme poznávat a vidět to, co nás spojuje. Rozdíly zůstanou, ale už nás nebudou tolik štvát a zraňovat. (Co si o tom myslíte vy?)

Sv. Pavel tam má ještě něco dalšího. „Aby Kristův kříž nepozbyl smyslu...“ (doslova: aby se nestal prázdným). Všem možným nedorozumění ohledně víry můžeme a máme předcházet, jít vstříc a odstraňovat překážky – třeba i učenými a moudrými slovy. Můžeme a máme dát všechno pro to, aby naše poselství bylo srozumitelné všem lidem. Jednomu se ale nevyhneme. Kříž – Ježíšovu smrt – nelze logicky vysvětlit. Pořád to bude bláznovství, praštěnost. Bez víry se něco takového těžko přijímá. Pro toho, kdo „nemá“ víru, zní i odpověď, že kříž zjevuje Boží lásku v největší plnosti (pravdivá odpověď!!!) jako „úplná pitomost“. Ale pro toho, kdo věří, to dává smysl. Naprosto! Je třeba změnit perspektivu.

To souvisí s dnešním evangeliem o Božím království.Bůh začíná vládnout.“ Ano, světlo už svítí. Ale kdo ho vidí? Komu svítí? Kdo mu rozumí? „Pravda a láska“ už začíná vítězit „nad lží a nenávistí.“ Ale kdo to vidí? - A není to všechno jen nějaké namlouvání si něčeho, co bychom si přáli, ale co není? Bez víry a pokání to tak vypadá. Jen jako pěkné řečičky. Opravdu?

Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské...Pokání. To je klíčové slovo. Boží vláda je dobrá a krásná – pro všechny. Přiblížila se na dosah. Teď přichází. Teď se hlásí. Ale kdo ji vidí? Jen ten, kdo změní perspektivu. Ten, kdo se na ně zaměří – naladí. Ten, kdo změní přístup. To je pokání. Ne polepšení se, nýbrž změna jdoucí do hloubky – až ke kořenům. Pokání. To je jedno z Božích tajemství. Je to dar z nebe – bez našich zásluh. A současně dílo nás lidí. Kdo se v tom má vyznat? Víra vede k pokání. A pokání k víře. „Jen poslušný věří. Jen věřící poslouchá.“ (Bonhoeffer?)

Všechno to začíná Ježíšem. On mluví. Nebeské království je blízko. Jeho slovo – i to, které říká Ježíšovo tělo – je impulsem, který nám může dát sílu k nové perspektivě. Věřme, že Ježíšovo slovo má sílu. Není v tom žádná magie ani manipulace emocemi ani argumentační převaha. Prostě a čistě je to síla pravdy samé, která se nás týká a osvobozuje. V něm se setkáváme s Boží skutečností - naplno.

To je určitě zdroj povolání prvních apoštolů. Co na ně tak zapůsobilo? To, co říkal Ježíš? Nebo to byl spíš Ježíš sám?

design by exarion.cz | 2009