Zamyšlení

Narození shora - tak těžce uchopitelné!

2. postní A

Gn 12, 1-4a/ Ř 4, 1-5. 13-17/ J 3, 1-17

Konáme předvelikonoční opakování základních faktů naší víry. Ta souvisejí s klíčovými momenty dějin Božího lidu. Dnes si připomínáme Abrama-Abrahama, praotce biblické víry. Konkrétně, jak to s ním všechno začalo. „Odejdi ze své země, ze svého rodiště, z domu svého otce do země, kterou ti ukážu." Původní znění obsahuje zvláštní slovní vazbu. V podstatě nepřeložitelnou. Jako by se tam dvakrát opakovaly tvary slovesa jít. Lech l´chá. První je imperativ: Jdi! To druhé? Záhada. Jdi jitím? Jdi jít? Ale možná taky „Jdi – tobě“ nebo „Jdi k sobě.“ Každopádně se to chápe jako zcela zvláštní a zásadní jití – cestu. Tady jde o něco důležitého i pro nás. A zároveň těžce uchopitelné. Tak těžce uchopitelné!

Co se tu můžeme naučit? Vůbec to nebude jednoduché :-).

Vírou vstupujeme do NOVÉHO, NEZNÁMÉHO. O pouštíme dosavadní jistoty a v důvěře jdeme vstříc neznámému, co přichází od Boha. Abrama to potkalo v nějakým 75 letech. Představte si v 75 začínat úplně nanovo. To znamená např. vyměnit pohodlí zařízeného domu za stan; vyměnit jistotu váženého občana váženého města za nejistotu imigranta (sice celkem bohatého, ale přece jen imigranta); opustit jistotu zaběhnutých způsobů uctívaní bohů za neznámého Boha, o kterém nejspíš nikdo neslyšel a učit se všechno dělat jinak. V 75! A Abram to udělal.

Tomu se podobá Ježíšovo „narodit se znovu“ nebo „odshora“ (ř. anóthen). To je něco jako„začít znovu odshora číst to“, co jsem dosud četl, ale úplně jinak. Tedy radikálně nový počátek! Zase vstoupit do NEZNÁMÉHO. Neznámo nás může lákat. Ale má to své meze. Jsme spíš tvorové zvykoví. Máme radši, když se věci opakují a my už to známe. Bůh po nás chce neopakovat to staré, ale začít něco zcela nového . Jinak nelze porozumět Království, které ohlašuje Ježíš, natož do něj vstoupit.

To je těžký a bolestný proces, kde se není čeho chytit. Všechna dosavadní zachycení se totiž ukazují nedostatečná. Opravdu kritická chvíle. Člověk může definitivně ztratit všechno. Nevíme to. Jediné, co nás může držet je důvěra, že ten, kdo k nám mluví (Bůh, Ježíš) je věrohodný, lze se na něj spolehnout. Ale nevíme to. Nevede nás vědění, ale doufání. Nikoli jistota vědění, ale jistota důvěry. Musíme na pravdivost a věrohodnost toho, kdo mluví, všechno „vsadit“ a „vstoupit do vody“ v důvěře, že se nakonec přece neutopíme.

To hlavní tady, ale není na nás. V tom je to možná pro nás snazší, ale možná taky o to těžší. My chceme mít pokud možno „všechno pod kontrolou“.

To hlavní pro to dělá Bůh. Tady je on „ten aktivní“. My se jen pouštíme a spoléháme na něj. Bez něho by to nebylo možné. Nikdy to není naše dílo. Vždycky jeho. Ježíš nám na cestu říká, jaký je Bůh, který nás zve. On miluje svět tak, že dává svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný... On vydává svého Syna k vyvýšení (=ukřižování a současně uvedení do nebeské slávy), abychom my lidé mohli být vysvobození ze svého bloudění, odcizení, ze svého hříchu. Je to něco, čemu nerozumíme, co přesahuje naše pochopení. Pro nás je to největší zázrak. Bůh přítomný a jednající v našem životě.

Právě a jedině v tomto Božím činu se nám otvírá nebe (přebývání v přítomnosti Boží) a my do něho smíme vstupovat. Nejprve srdcem - myslí a jednou úplně celí.

design by exarion.cz | 2009