Zamyšlení

Otevřený zrak...

4. postní A

1 Sa 16, 1b.6-7. 10-13/ Ef 5, 8-14/ J 9, 1-41


Sestry a bratři, přátelé,

nejprve pár myšlenek ke čtením:

K 1 Sa: Další svědectví z dějin starozákonního lidu. Tentokrát o pomazání Davida. Abychom si znovu uvědomili, podle čeho si Bůh vybírá lidi pro své dílo. Nikoli podle našich měřítek. Nikoli ty, co „na to vypadají“. To se navenek nedá poznat. Jenže my pořád (asi to máme v sobě) se řídíme podle toho, jak lidé nebo věci vypadají.

K Ef: Připomíná proměnu, které se s námi stala. Přemýšlejme o tom, co s námi Pán dosud udělal. Úplně změnil naši perspektivu – náš pohled. Dal nám věci uvidět v jeho světle. A dokonce nás učinil svým světlem. Když se s námi lidé potkají, mohou i oni vidět věci v jeho světle. - To neznamená, že jsme lepší. Není v tom žádné vyvyšování se. Není v tom žádný soud. - Uvědomujeme si, co to s námi Pán udělal? Uvědomujeme si, kdo jsme v Kristu? - Pravé poznání „těchto věcí“ nás vede k bázni a pokoře.

K evangeliu: Ježíš umožnil vidět člověku od narození slepému. To zpráva říká i nám: Takhle to Ježíš prostě dělá s každým. On otvírá zrak slepým, že mohou znovu (nově) vidět.

Všimněme si, co řeší učedníci a farizejové a co Ježíš. Učedníci řeší, proč je vůbec slepý. Kdo za to může? To je pro nás asi typické: Proč se stalo? A kdo za to může? Farizeje zas zajímá, jestli se všechno stalo správně podle jejich výkladů. Není ten Ježíš podezřelý? Není i toto jím nějak zapříčiněné uzdravení podezřelé? Je to správně teologicky a podle tradice?

Ježíš řeší, jak tomuto člověku pomoct, jak ho zvednout, dodat mu odvahu, probudit ho. A udělá to. I když mu učedníci tehdy nerozumí a farizeové to ještě použijí proti němu. Jde mu o člověka v nouzi, trpícího. Když jsme s Ježíšem, mění se i náš pohled, začínáme vidět.

Kdo je opravdu slepý a kdo doopravdy vidí? Nedávnou jsem slyšel zajímavou přednášku o hledání nových obzorů pro církev (L. Bujna). Víckrát tam zaznělo (jestli jsem tedy dobře pochopil :-), jak je důležité přiznat si svou slepotu (osobní i církevní). Teprve tehdy může začít uzdravovací proces. Prohlédnutí vyžaduje naše nasazení, naši reakci na Ježíšovo slovo: dovolit Ježíšovi, aby dotkl našeho bolavého místa, jít k rybníku a umýt se. Můžeme svobodně říct: Pane, pomoz nám, ať vidíme!

K situaci: Máme za sebou týden, kdy jsme se ocitli na počátku něčeho, o čem nevíme, jaké to bude, jak to bude dlouho trvat. Cítíme blízkost, přítomnost, čehosi, co může být nebezpečné. Kolik bude nemocných a kolik obětí? Co to udělá s naším světem? Slyšíme a čteme různé názory a pohledy. A nevíme... Najednou je to všechno tak konkrétní! Najednou si uvědomujeme, jak se nás to všech týká! Přišlo to a my nemůžeme utéct. Musíme tím nějak projít. Obstojíme? A jak? Uvědomujeme si nově a jinak své životy a spojnice s druhými i celým světem. Jsme izolovaní a jsme spolu. Najednou si uvědomujeme plno věcí, na které dosud nebyl čas.

Jsme všichni v rukou Božích. Učíme se důvěřovat Kristu: ať se stane cokoli se mnou, mými blízkými a s naším světem, drží nás ve své moci Ten, který je Láska.

Vždycky jsme to říkali a vyznávali. Teď je to najednou nějak konkrétnější... a člověku v takových chvílích mrazí. Není na to jiný lék než víra - přesněji asi: chvění o víru. „Budu se snažit prostě Kristu důvěřovat.“

A pak taky blízkost druhého člověka – druhých lidí, přátel, bližních a dobré slovo, které toto všechno připomíná. Ať se stane cokoli se mnou, mými blízkými a s naším světem, drží nás ve své moci Ten, který je Láska.

Kéž je v nás tato myšlenka zakořeněna!

Kéž ji v nás oživuje a posiluje Onen Tajemný Host zvaný Duch Utěšitel!

Kéž se dotýká všech srdcí a vede je k důvěře a pokoji!

Amen.

design by exarion.cz | 2009