Zamyšlení

Z hrobů ven...

5. postní A

Ez 37, 12-14/ Ř 8, 8-11/ J 11, 1-45

Nejprve zas něco ke čtením.

Ta dnešní nás konfrontují s tajemstvím smrti a vzkříšení. To je vážné. Nesmírně vážné. Mrazivé. V posledních týdnech taky mnohem aktuálnější a konkrétnější. Nikdo jí neunikneme. Ale teď jako by to bylo nějak bližší. Nikdo nevíme, co s námi bude za týden, za dva, tři, čtyři... A s našimi blízkými. Není to lehké pomyšlení. Vůbec ne.

Bible bere smrt realisticky, ale také ukazuje východisko. Smrt k životu patří, ale budeme z ní vysvobozeni. Jak se to stane? To je ta otázka.

Tajemství vysvobození ze smrti souvisí s Duchem. Tak jsme to měli v prvním a druhém čtení výslovně a v evangeliu věcně taky. Duch není „nehmotné cosi“ – nebo „kdosi“ :-) Ducha zakoušíme jako sílu, pohyb, pulsování života. Duch se děje mezi osobami ve vztazích. Duch je ten, kdo spojuje a oživuje. Sféra Ducha představuje sféru vztahů, svobody, života, tvořivosti, „Dobra, Pravdy a Krásy“. Tady také začíná překonání naší smrti.

Umíráme... a jednou umřeme..., ale k nám má vztah Ten, který neumírá. Naopak je zdrojem plnosti bytí a života... k nám má vztah Ten, který vstal z mrtvých.

On nás volá z hrobů ven. Jako našeho Eleazara. Řekne: „Pojď ven! Přece bys nezůstal tam!“ - A my na jeho slovo světe div se opravdu jdeme ven. Prostě nás vzbudí jako maminka dítě. Nic pro něho nebude překážkou. Jeho láska k nám je silnější – nejsilnější. Klíč k našemu vzkříšená má jedině on. A my mu prostě důvěřujeme. Chvějeme se a přece důvěřujeme...

Teď k situaci.

Podělím se s vámi o jeden svůj zážitek uplynulého týdne. Pro mne zahanbující a poučný :-) S kolegy z jiných církví jsme v Tišnově natáčeli do místní televize takové společné poselství naděje. Když jsem na kameru četl svou část, přemohly mne emoce. Pohnutí bylo tak silné, že jsem dostal strach, že to ani nedočtu. Sice dočetl, ale s chvějícím se hlasem. Moc jsem se před kolegy a oním kameramanem styděl. Poselství naděje se v mém podání stalo svědectvím o velké slabosti. O čemsi hluboko vevnitř, co nejde jen tak ovládnout. (Utěšuje mne, že to neuvidím. A doufám, že to neublíží těm, co to uvidí.)

To bylo to zahanbení a teď to poučení. Nebát se přiznat svou slabost. To, co se děje, je pro nás všechny velký nápor na nervy. Potřebujeme hodně – a určitě budeme potřebovat stále víc trpělivosti s druhými i každý sám se sebou. Silný není nikdo z nás. Ale víme, kdo Silný je. Možná je to dnes to nejdůležitější svědectví. Prostě ukazovat na toho, kdo je Silný a nebát se říct: „My silní nejsme, ale hledáme sílu u něj. On je silný taky pro nás a pro vás všechny.

Jako v této modlitbě:

„Bože, k tobě volám:
Pomoz mé modlitbě
a soustřeď moje myšlenky u tebe;
vidíš, že já sám nemohu.
Ve mně je tma,
ale u tebe je světlo.
Jsem osamělý,
ale ty mne neopouštíš.
Jsem malomyslný,
ale u tebe je pomoc.
Jsem plný neklidu,
ale u tebe je mír.
Ve mně je hořkost,
ale u tebe je trpělivost.
Nerozumím tvým cestám,
ale ty víš, která cesta je pro mne.“

(Dietrich Bonhoeffer pro své spoluvězně o Vánocích 1943)

Bůh Vás všechny opatruj a posiluj!
A také Vaše blízké!
A všechny nemocné a jejich blízké!
A doktory a sestřičky i záchranáře!
A všechny ohrožené a rizikové!
Vás všechny, kdo slyšíte nebo čtete tato slova.
Ale také všechny ty ostatní.
Všichni jste zahrnuti do jeho životodárné lásky!

design by exarion.cz | 2009