Zamyšlení

Passio - položit se do rukou Božích...

Květná neděle

Mt 21, 1-11/ Iz 50, 4-7/ Fp 2, 5-11/ Mt 27, 35-54

Začínáme Svatý týden. To je čas, kdy se koncentrujeme na utrpení Ježíše Krista. To je zásadní a současně asi nejtěžší téma. Letošní kontext tuto obtíž ještě podtrhuje.

Podíváme se, co říkají jednotlivá čtení.

Začali jsme dnes pasáží z Matouše. Ježíš vjíždí na oslici do Jeruzaléma. Davy ho vítají jako Krále – Osvoboditele, jeho toho, kdo naplní odvěké naděje a očekávání. A skutečně. Ale je to úplně JINÝ král. Mocný. Ale svou moc uplatňuje úplně JINAK.

Pak zazněl kousek z Izajáše, konkrétně z písně o trpícím Služebníku. Je vystaven enormním zkouškám. Jeho oporou a zdrojem jeho síly není nic jiného než důvěra v Hospodina. Nepochybuje o tom, že Bůh ho drží a podrží.

Od sv. Pavla z Listu Filipským se četla – taky píseň – o Kristově sebevydání se. (Řečtina pro to užívá výstižný, do češtiny bohužel obtížně přeložitelný výraz: kenósis). Boží Syn se dobrovolně vzdal všeho, co měl, a nic si nenechal pro sebe. Vydal se Otci a nám všem. A necouvl ani před nenávistí, lidskou zlobou – dokonce ani před smrtí. Vsadil všechno na Boha a nebyl zklamán.

No, a konečně zazněla ústřední část příběhu utrpení Ježíšova podle Matouše. Čteme to jako dobrou zprávu pro všechny. Jeho láska vydržela všechno. Nikdo a nic ji nedokáže zrušit. Všichni jsme milovaní – víc než si dokážeme představit. Dále tam smíme číst třeba to, že obětovat se z lásky pro druhé má vždycky smysl. Žít pro druhé – myslet prvně na ně, má vždycky smysl. I když nás to něco – možná hodně- stojí, naplňuje nás to. A dále: takto umřít dává nový smysl celému životu i smrti.

Tak o tom všem můžeme v těchto dnech přemýšlet.

Doporučuji: Čtěme si tento příběh. Nechme ho na sebe působit. Věnujme mu čas. Toho teď většinou máme víc než obvykle. Co nám z toho příběhu „vystoupí“? Vždycky se něco takového objeví. Buďme pozorní a trpěliví. Pro mě to letos byla věta: „Spolehl se na Boha...“ Odpůrce to říkají s jakýmsi úsměškem, ale při tom vyjadřují to podstatné. Ano, on se spolehl na Boha. To je zdroj jeho síly. Ale taky klíč pro nás.

Žijeme v čase velké zkoušky. Nejistota je příliš velká. Trvá dlouho. A zřejmě ještě bude. Naše psychika dostává zabrat. Leccos můžeme udělat, aby naši blízcí zůstali zdraví – a my taky. Ale pořád tu zůstává prostor, kde už nic nemůžeme. Potřebujeme se učit prostě spoléhat na Boha jako Hospodinův Služebník v Izajášovi a jako Ježíš. Prostě se odevzdat do rukou Ježíšových a jednoduše mu důvěřovat, že on nás nepustí. Nebo jak to prožívali naši předkové ve středověku: Skrýt se v Ježíšových ranách. Prostě mu důvěřovat, že ta láska, kterou projevil na kříži, je pro nás tím nejlepším a nejbezpečnějším úkrytem v celém vesmíru.

Přeji, ať se nám to daří! Ať v této disciplíně děláme pokroky!
design by exarion.cz | 2009