Zamyšlení

Jen tak na okraj...

(různé střípky z před velikonočních a velikonočních čtení)

Máme opět za sebou maratón velikonočních bohoslužeb. Během pár dní jsme slyšeli a četli spoustu biblických čtení. Naše myšlenky byly většinou zaměřeny na to ústřední. Nestíhali jsme to všechno nějak vstřebat a zpracovat. Nyní z mírného odstupu se můžeme zastavit u dalších věcí, kterých jsme si všimli, ale na které nebyl takříkajíc čas. Nabídnu pár takových „věcí“. Nebudou to výklady ani kázání, nýbrž jen takové volné plynutí myšlenek na základě některých biblických míst.

Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.... (J 11, 21.32).

Toto vytýká Marta (věřím, že přátelsky) a hned nato taky její sestra Marie Ježíšovi. „Kdybys byl zde...!“ Není na tom něco? Ježíš věděl o těžké nemoci Lazara a nechal ho umřít. Nechal ho umřít. V našem světě umírají lidé. Teď vidíme průběžně každý den, kolik lidí umřelo na covid-19 u nás a kolik ve Španělsku a USA a na celém světě. Lidé umírají. A Ježíš nic? Jak drsná fakta skloubit s vírou? My bychom nejradši, kdyby lidé neumírali. Jistě, obecně víme, že takový je běh lidského života, že smrt k životu prostě patří. Dokud je to na takové té neosobní, obecné rovině, dobře. Ale v momentě, kdy mrtví mají jména a mají své blízké? A to mají vždycky. „Ježíš je tu s námi“, vyznáváme . Ježíš je Pán života. A lidé umírají... Nechce se nám taky říct: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel...!“ Co k tomu může říct víra?

Víra je náročná cesta. Neusnadňuje nám náš pozemský život. Není ani zárukou, že „náš bratr neumře“, ale že „umře s Bohem a do Boha...“ a že všechno to, i když to třeba takto končí, má smysl a hodnotu a stojí to za to žít. Bolest nad smrtí a ztrátou to asi neumenší, ale snad to připomene naději... že tu je a existuje.

Ještě něco: v evangeliích máme nejeden moment, kdy Ježíš jedná z našeho pohledu divně. My tomu nerozumíme a dokonce nás to bolí. Je jiný. Neodpoví na otázku. Nezakročí vždy proti bezpráví. Jsou a budou u Ježíše věci, které budou připadat divné. Přesto smíme věřit a doufat, že vždycky a ve všem, nás má rád. I když dělá divné věci. Vždycky je to láska. Ne vždy pochopitelná, ale láska. - A ta také nikdy nevylučuje dialog. Otevřený, upřímný, přátelský dialog. Když se nám něco nezdá nebo to dokonce bolí, můžeme mu to říct stejně nebo podobně jako ta Marta a její sestra Marie...

Jiná Marie... (Mt 27, 61; 28, 1)

Byla tam Marie z Magdaly a taky jiná Marie (řecky hé allé Maria). Nic o ní nevíme. Prostě to byla nějaká další Marie. Jaké to asi je někým dalším. „Jo, ten tam byl – ta tam byla ještě taky. Už nevím, jak se jmenoval – jo, tak ten tam byl taky. Asi nějaká jiná Marie.“ Představte si: jedna z nejdůležitějších svědkyň, jedna z nejvěrnějších... je prostě „ta jiná Marie“. Jak snadno se na člověka (toho konkrétního) zapomene?! Dokonce i na těch nejdůležitějších místech! Jak se vždycky zaměříme na ty v centru a zbytek upadne do jakési šedi zapomnění. Jako byste vůbec nebyli! Ani si nevybaví vaše jméno. Ale tak to prostě je. Utěšuje mě, že Boží paměť je jiná. Věřím, že to tak je. Nikdo není zapomenut. Žádné jméno, žádná tvář, žádný hlas. Nikdo. My máme své oblíbené svědky víry. Představuji si, že Bůh všechno vidí poněkud jinak.

Apoštolský běh k prázdnému hrobu (J 20, 4).

Taková velikonoční apoštolská disciplína. (Možná by z toho mohla vzniknout nová, pěkná a zdravá tradice – velikonoční běh k prázdnému hrobu). Petr a Jan běží, aby se přesvědčili, co je na těch podivných řečech o prázdném hrobě pravdy. Oba běží. Jan Petra předběhne, ale před hrobem počká. Nevleze tam první. Ani nenakoukne. Proč asi? Z respektu před Petrem? Nebo má jiné důvody? Jaké? Představme si, jaké to je stát před hrobem, o němž se říká, že je prázdný. Podívali byste se první? Byli byste zvědaví? Počkali byste na Petra? Báli byste se? Čeho vlastně?

Neboť se velmi bály... (Mk 16, 8)

Ženy měly apoštolům vyřídit důležitý vzkaz, ale neudělaly to, „neboť se velmi bály“. Pořád ten strach! Na počátku (ono úplně první velikonoční ráno) to byla zvláštní směsice radosti a strachu (Mt 28, 8). Tak něco se přece jen stalo! Intervence z nebe se konala. Ale pozdě a navíc tak divná. Ony se bály... Čeho se to vlastně bály? - Ale řekl bych, že nás jejich samotný strach oslovuje. Protože my se taky bojíme. Bojíme se téhož? Co to vlastně je? Je to to veliké neznámo, o němž nemáme sebemenší zkušenost? Je to bázeň z blízkosti a konkrétnosti Božího tajemství? Jako bychom najednou měli pohlédnout do Boží Tváře... Příliš silné, příliš neznámé... nebo je to něco jiného? Přemýšleli jste o tom? Jaké myšlenky vás v této souvislosti napadaly?

K tomu směřujte, co je nahoře... (Ko 3, 2)

Apoštolské kázání o vzkříšení k nám přichází jako výzva změnit směr našeho života. Můžeme a máme všechno přesměrovat nahoru ke Vzkříšenému. Kam náš – můj život směřuje? Dostalo se nám nového cíle... Je reálný a přece nás nekonečně přesahuje... Stal se naším a současně „na něj nemáme“. Jak bychom se tam dostali? Ale to se tu vůbec neřeší. Jako by to nebyla naše starost. A není. Nám má jít o jediné: chceme to? Chceme, aby naše životy směřovali do Vzkříšeného? O tom můžeme hodně přemýšlet: co to asi je směřovat do Vzkříšeného? Jak se to asi projevuje v našich životech? A pořád jde o to: Chceme nebo ne? Chceme? Chci?

Váš život je spolu s Kristem skryt v Bohu... (Ko 3, 3)

Všechny „ty věci“ související se Vzkříšeným a vzkříšením jsou skryté, neviditelné a nepřístupné běžnému pohledu, světu, médiím... A my jsme do oné skrytosti zahrnuti taky. Jak je to obtížné v našem mediálním světě? Tak veliké věci a přitom nezachytitelné, neevidovatelné. Je to, ale zároveň jako by to nebylo. A tohleto máme vydržet – v tomto žít a jednou umřít... a vzdát se myšlenky, že to tady bude odhaleno... Náš život v sobě ponese něco, o čem nikdo nebude vědět. Nikdo. Jen Bůh... Svědčíme o tom, co je zcela zásadní a přitom zůstává a zůstane nepřístupné a skryté... Jak je to pro nás těžké? Jak nám může být blízko otázka apoštola Judy, „ne toho Iškariotského“: „Proč se chceš zjevit nám a ne světu?“ (J 14, 22). Copak mu na to Ježíš odpověděl?

design by exarion.cz | 2009