Zamyšlení

Ty nejlepší Dveře...

4. velikonoční A

Sk 2, 42-47/ 1 P 2, 19-25/ J 1, 1-10


Slavíme první veřejnou nedělní bohoslužbu od 15.3. t.r. Čas nám běží a tak už máme 4. neděli velikonoční (=3 týdny od Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně).

Opět jsme dostali pořádnou dávku biblických čtení. Berte to jako dávku minimálně pro celý týden. Vracejme se k tomu a přemýšlejme o tom a hledejme. Je toho tam hodně. Možná tam čekají nějaká překvapení. Příjemná, pochopitelně :-)

Na něco maličko z toho se pokusím nyní upozornit.

Tradičně čteme ve velikonočním období úryvky ze Skutků. Dnes to byl „výjev ze života“ první křesťanské obce v Jeruzalémě. Byli spolu. O všechno se dělili... To by se nám asi taky líbilo. Nebo? Dělit se - sdílet - byť jen část svého života s druhými není vůbec jednoduché. Nejde to „jen tak“. Někdy se v dějinách křesťanství objeví horlivci, kteří se o to snaží – a jde jim to trochu líp než ostatním. Běda, když se dostanou do vedení. To si začnou myslet, že to jde nařídit ostatním. A když se to nařídí, oni poslechnou. Kdepak! Víme, že tak jednoduché to není. Vůbec to není jednoduché! Těm prvním křesťanům v Jeruzalémě to nikdo nenařizoval. Tam to vzniklo tak nějak „přirozeně“ – zevnitř. O to tu právě jde. Oni žili z Ducha, kterého jim vdechl Vzkříšený. To je Duch lásky, Duch nesobeckosti, Duch pravdy a taky svobody. Nečtěme to poselství ze Skutků takto: „Ti první křesťané byli ale skvělí! Za to my jsme takoví nemožní křesťané na nic!“ Kdepak! Čtěme to jako povzbuzení: „Podívejte, co to s lidmi udělá, když se nechají vést Ježíšovým Duchem. Vzkříšený může změnit vaše zvyky a vztahy, vaši komunikaci... a vůbec všechno.“ Ve všem bude vládnout láska Boží a svobodu. Na tu nezapomínejme: na pravou svobodu. Ona tomu dodává „to pravé“. A taky nezapomínejme, že v oblasti Ducha se vše děje svým časem. Ten my nemáme ve své moci.

Z 1. Listu Petrova jsme slyšeli, že je to milost , jestliže skrze svědomí Boží trpíme nespravedlivě (= nezaslouženě). Jak to myslí? Tehdy se začínáme podobat Kristu. Opustili jsme soběstřednost. Už nám nejde na prvním místě o nás, o naše bezpečí, o naše dobro – dokonce ani o naši spásu. Jsme prostě v jeho rukou. Vede nás jeho láska. Jsme v něm svobodní. Už se tolik nebojíme... Nejde o to nechat si všechno líbit. Jde o vnitřní svobodu, kdy v člověku už není ta zarputilá touha ospravedlnit se, hlídat si svá práva a své vlastní zájmy.

Dále Petr připomíná, co dobrého tento Ježíšův postoj přinesl nám a všem. „Jeho rány vás uzdravily... Bloudili jste, ale byli jste obráceni k pastýři a biskupu svých duší.“ Jeho láska až do krajnosti dala základ této naší proměně. Udělala z nás jiné lidi. Skutečně.

A evangelium? Obraz o pastýři, ovečkách, ovčincích a hlavně dveřích do ovčince. Kdo je kdo a co se tím chce říct? Rozhodně nejde o žádnou bukolickou idylu.

Ježíš je dveře ovcí. To znamená dveře, jimiž ovce vstupují do hojného Života. Ale stejně tak dveře, jimiž se jedině dá přijít k ovcím. Obě stojí za hlubší zamyšlení. To první je nám asi zřejmější. Ježíš nám zprostředkovává přístup k Božímu Životu. Díky němu máme i my na tomto Životě podíl. - Zkusme přemýšlet i o tom druhém. Jedině skrze Ježíše – pokorného, laskavého, pravdě lidského – tedy nám přirozeně blízkého – se lze přiblížit a dotknout lidských srdcí. Ježíš pro nás není někdo cizí – z vnějšku – je „jakoby náš“. Je náš. Jde mu o naše dobro. Jen v něm „jsme to my“. On dává rozvinout ... všemu dobrému, co do nás Stvořitel vložil... On je klíčem k našemu životu... Všechno, co není on – byť se to i jeho dovolávalo – pro nás není věrohodné. Nebereme to.

Přijde mi, že ten obraz dveří chce vyjádřit tu zprostředkující funkci, ale také ono sjednocení s námi.

Právě proto, že Ježíš se s námi sjednocuje, může být pro náš prostředníkem pravého Života.

design by exarion.cz | 2009