Zamyšlení

V jeho Jménu...

5. velikonoční A

Sk 7, 55-60/ 1 P 2, 1-10/ J 14, 1-14


Z evangelia jsme dnes slyšeli takové „slovo učedníkům na cestu“ do světa, který je... nebezpečný, nevyzpytatelný a stále otevřený, nehotový, vznikající... Nic tu nemáme tak úplně jisté.

1) Ať se vaše srdce nechvěje úzkostí... Tady je řeč o zneklidnění nejhlubšího nitra. Když nás něco vyvede z rovnováhy, rozruší, vnese neklid. Nemusí to být vysloveně úzkost, jak to slovo užíváme my. (Ostatně „úzkost“ má jen ČEP. Jiné překlady mají spíše: „Ať se nermoutí vaše srdce“ nebo „nechvěje“.) Nic znepokojivého vás nemusí příliš ovlivnit. Ne že by nepřicházelo. Ale nemusí nás příliš ovlivnit. Ježíš tím říká něco jako: „Tímto vás chci upokojit. Naslouchejte mi. Důvěřujte mi. Když to budete dělat, vaše srdce znovu (nebo: vůbec) najde klid a ztracenou rovnováhu. Žádná znepokojivá zpráva vám nevezme pokoj.“

2) Mnohé příbytky u Otce. To je známé téma – většinou z pohřbů :-( … To má být obraz - symbol domova. Něco z našeho světa, čemu každý rozumí a co se dá použít k vyjádření reality Božího království. Můžeme to číst jako Ježíšův vzkaz zhruba tohoto znění: „Já mám domov u Boha. Vy taky. Máte domov v Bohu. Se vším, co pro vás slovo domov znamená, ale ještě mnohem, mnohem víc.

3) Cesta. To je taky mocný symbol. Označuje, kudy jdeme, stejně tak jako jití samo, ale taky celý náš život. Ježíš ujišťuje: „Vím dobře, o čem mluvím. Já to „tam“ znám. A taky vím, jak se tam jde. Znám cestu. Já vás tam dovedu. Sám jsem ta Cesta. Věřte mi.“ - Pro nás je to věc důvěry. Ničeho jiného se chytit nemůžeme. Ježíš prostě říká, abychom mu důvěřovali. Budeme?

Jak je Ježíš „ta cesta“? Celým svým životem. Tím, co se svým životem udělal. Tím, pro co a pro koho žil. Tím, pro co a pro koho se rozhodl. Jeho lidský život v tomto světě je „tou cestou“ pro nás.

4) Prosit v jeho jménu... Jasné je, že toto je důležité. Nejasné je, co to znamená a jak se to dělá. O tom bychom měli přemýšlet a povídat si o tom s Ježíšem v modlitbě. Být s ním... Tak se nám to a mnohé další otevře. Nedokážeme to možná přesně (a možná vůbec) formulovat ani vysvětlit druhým. To nevadí. Tam, kde je člověk s Ježíšem, tam se věci jasní. Pro sebe si to formuluji tak, že máme prosit v jednotě s ním. To není fígl, jak na to, jak lépe „ukecat“ Boha. Tato modlitba mění nás a náš pohled a otvírá nám nový rozměr světa: žijeme v otevřeném nehotovém, nebezpečném a vysoce riskantním světě a zároveň žijeme ještě v jiném světě – ve světě jeho lásky. Vypadá to, že jsme sami, ale přece ne. Je to zvláštní pnutí. Žijeme na rozhraní. Jeden světec (Pseudo-Makarius) kdysi řekl: „Žijeme na rozhraní mezi světlem a tmou.“ Je to tak bolestné a těžké nést toto rozpětí! Jak rádi a jak rychle bychom z něho unikli, kdyby to jen šlo! Ale toto je Kristova cesta – a zároveň cesta Boží.

Ve všem je Ježíš s námi: v radosti i smutku, ve strachu a úzkosti, v otázkách a nejistotách, ve společenství i opuštěnosti, ve zdraví i nemoci, v životě i umírání.

V tomto napětí máme stát a můžeme obstát - ne vlastní mocí ani mocí vlastní zbožnosti - víry, ale jedině s ním. Prostě přijmout, že přes všechny nejrůznější děsy a strachy, které se nás snaží znejistit, je s námi ve všem on (=Ježíš) s námi a v něm sám Bůh.

Ale prosím, přemýšlejte o tom a povídejte si o tom s Ježíšem. Důležité je, abyste to pro sebe v Ježíšově přítomnosti sami objevili. Tady vás nikdo nemůže zastoupit. To musí každý sám - s Ježíšem. To lze jedině žít s Ježíšem. A on se nám k tomu vydává. To je ta nejlepší zpráva.

design by exarion.cz | 2009