Zamyšlení

DECH nad vodami...

Trojice

Gn 1, 1-4/ 2 K 13, 11-13/ Mt 28, 16-20


Věčná Trojice, ty jsi hluboké moře; čím více v něm hledám, tím více nalézám; a čím více nalézám, tím více tě hledám… Ó propasti, věčná Trojice, ó Božství, hluboké moře! Co většího jsi mi, Bože, mohl dát než sám sebe?“ (Sv. Kateřina Sienská Gratiarum actio ad Trinitatem).

Lidské setkání s Bohem je jako, když „jde někdo v mlze přes hory. Spěchá a najednou zpozoruje, že je na hraně propasti, pod jeho nohama není pevná půda, ale jenom bezedná hloubka.“ (Kallistos Ware Cestou orthodoxie, Praha 1996, s. 13; srov. sv. Řehoř z Nyssy – LH- modlitba se čtením čtvrtek 12. týdne během roku)

Trojice. Setkání s Bohem jako bezednou hloubkou. Bohužel nás tato doba vede k povrchnosti… Nemáme čas jít do hloubky. Když se zamyslíme nad prvními verši Bible, zdají se jasné. Ale jen se do nich víc ponořit! Tolik tajemství! Tolik otázek! Slova, ale zároveň něco nevypověditelného.

Počátek. Čas. Tajemství času. Jeho začátek. (Singularita). Stvořit. Nic z toho není obyčejné slovo mezi slovy. Je to POČÁTEK. Veliké je tajemství počátku. Že svět je, že jsme my, že žijeme…

Ale taky děsivé, kdy si uvědomíme, že stačí málo a nemuseli bychom vůbec být. Propastná tůň. Prázdná, temná, studená – mrazivá. A země? „Pustá a prázdná“. Tak to má ekumenický překlad. (Kr.: „nesličná a pustá“; Hirsch: „houšť a poušť“. V hebrejštině je to taková slovní hříčka tohú wabohú… Zní to jako když si děti hrají se slovy, ale obsah je děsivý. „Pustá a prázdná“ je slabé. Děsivá, mrazivá beztvarost. Něco, co k ničemu není. Nedá se v tom žít a ani v tom nikdy život vzniknout nemůže. Mráz běhá po zádech a svírá srdce. Proč se to tam říká? Co to znamená? Tajemství Počátku je těžké… a zemité.

A nad vodami se vznášel duch Boží. - Cítíme to (intuitivně?) jako příslib naděje. Světýlko v šedi. Ale zase. Co to znamená? Duch. Dech. Taky vítr, vichr, vánek. Někteří: Byla to obrovská pustina a nad tím vším foukal strašný vichr. Co vůbec znamená to vznášení? Spíš jakési třepotání třeba křídly jako pták vznášející se nad hnízdem s mláďaty (Dt 32, 11) nebo taky pulsování nebo kmitání. Ale může to také znamenat vibrování DECHU… proudění vzduchu nozdrami… Jako kdyby se někdo (a tušíme kdo :-) nadechoval a chystal se promluvit. Taková ta chvíle bezprostředně předcházející prvnímu slovu. Zkusme si to představit. Je ticho, ale Bůh se už chystá promluvit. Teď. A jeho promluvení přinese… změnu, život. Jeho mluvení – jeho komunikace – je život. Ano. Toto vyznáváme a dosvědčujeme. Bůh je „tajemná hlubina“ a taky „ten, který promlouvá do našich chaosů“ a tím tvoří život. Bůh lásky. Bůh dialogu. Bůh sdílení. Bůh zájmu o druhého… To je Trojice.

Z 2 K jsme slyšeli úplný závěr. Takové ty závěrečné vzkazy a pozdrav, co v každém slušném dopise být mají. I tam je propast tajemství. Žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se… buďte jednomyslní a pokojní a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Těmito cestami – když si začneme všímat druhých, když si budeme navzájem naslouchat, když přijmeme jeden druhého, nebudeme se nad druhé vyvyšovat, myslet si, že „máme patent na pravdu“, poznáme Boha – zakusíme ho. A víc: poznáme, že on je v nás a my v něm. To je Trojice. Bůh, který se dělí sám o sebe s láskou a velkou pokorou.

Máme-li se rádi, poznáváme Boží přítomnost – ba víc: máme na ní účast.

A evangelium? To dobře známe. Jít ke všem lidem, dělat z nich Kristovy učedníky a křtít ve jméno Otce i Syna i Ducha. To znamená uvádět je do tohoto tajemství, přivádět je k poznání (kde i my jsme jen učedníci) té obrovské, bezedné hlubiny, kterou také nazýváme Trojicí. V Kristu poznáváme, že to je hlubina lásky a pravdy. Propast až se dech tají. Není to vůbec lehké. Ale co by to bylo za Boha, kdyby to s ním bylo lehké…! Ale tak, jak to je, je to dobře… je to osvobodivé a životodárné – a taky krásné a naplňující.

design by exarion.cz | 2009