Zamyšlení

Jak nepokazit „hru na pohřeb“?

14. během roku A

Za 9, 9-12/ Ř 7, 15-25a/ Mt 11, 16-19. 25-30 (16-30)

Máme 14. neděli během roku a současně památku bratří Cyrila a Metoděje. Tak nejprve něco řeknu k nedělním textů a pak ještě krátkou myšlenku k Cyrilovi a Metodějovi. Prosím o vaši trpělivost :-).

Dnes ta čtení působí tak – roztříštěně (?)

Nejprve ze Zacharjáše slyšíme velkou útěchu vězňům. To je obrazem Izraele, který utrpěl zajetí, a nyní je v troskách. A říká si třeba: „Co bude dál? To už dohromady nedáme?“ A Bůh odpovídá: „Všechno ti nahradím dvojnásobně.“ ( mišné ašíb lach)

Z Listu Římanům dnes slyšíme známé a diskutabilní místo o vnitřní rozpolcenosti. „Jak ubohý jsem to člověk!“ Chci činit dobro, ale nakonec udělám zlo. „Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti!?“ Problém není v těle, tělesnosti jako takové, nýbrž v rozporuplné a paradoxní nevykoupené pozemské existenci. Jsme uvnitř rozpolcení. Platí to i pro křesťany? Co myslíte? Jaká je vaše zkušenost? - Za sebe bych řekl (snad se nemýlím): Ano, platí. Hřích si na nás činí nárok. Táhne nás zpět. A my jsme mezi dvěma možnostmi. Můžeme hřích poslouchat. Nové je to, že nemusíme. (Můžeme nehřešit – viz posse non peccare, sv. Augustin?) Je to věc naší svobody, našeho rozhodnutím, našeho života v Kristu a s Kristem. Kristova smrt a vzkříšení změnily něco v nás. Otevřela se nová možnost. My v ní smíme žít. Ještě jsme zapleteni do starých struktur hříchu – a zároveň jsme vtahováni a vplétání do nové struktury lásky a spásy. Třeba to není tak vidět. Ale je to zásadní. Objevit tuto možnost, zakusit ji, domyslet ji – tam nás čtení směřuje. Abychom pak spolu se sv. Pavlem mohli říct: „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána!“

Evangelium dnes bylo smutné podobenství o pokažené dětské hře na pohřeb a svatbu. Toto pokolení neví, co chce. Nic mu není dobré. Jan byl - příliš asketický. Ježíš zase tak málo asketický. Pořád nějaká hostina a oslavy. Jeden to přehání s přísností Boží. Druhý zase s milosrdenstvím. Nic jim není dobré. Nic se jim nezdá od Boha. Hlavně ta rozdílnost mezi Janem a Ježíšem! Jak to může jít dohromady!? Může. Jan s Ježíšem si mohou velmi dobře porozumět a při tom každý zůstat sám sebou. Boží moudrost ví, co dělá, když posílá Jana a pak Ježíše.Ale vy jste (myšleno je „toto pokolení“),“ jako by Ježíš říkal, „tak neoslovitelní!“ Pozor, aby vás neminulo království!

Na to navazuje „běda městům, ve kterých Ježíš mluvil a konal činy království“. Nechápou a nepřijímají. Neděje se v nich žádné pokání! Tj. změna smýšlení. Nikdo se neotvírá Božímu poselství.

Co my? Co s námi dělá evangelium? Jak změnilo a mění náš život? Co s ním vlastně děláme?

Ježíš chválí Boha za to, že „věci království“ skryl před moudrými… Skryl, aby byly hledány a nalezeny. Bůh rád hraje na schovku. Ale my nemáme čas (nebo chuť?) ho hledat.

Maličcí to jsou ti, co nespoléhají na své schopnosti ani na své dovednosti. Uvědomují si, že potřebují pomoc – milost. Hledají ji u Boha. - A on jim ji dává. Každému, kdo ji potřebuje a hledá. Nikdo není vyřazen. Nikdo není úplně „mimo“. Bůh je štědrý a velkorysý ke všem, kdo ho hledají. Není právě toto důvod Ježíšovy chvály? Otec je tak… nevýslovně štědrý a velkorysý…!!! Tím se člověk nikdy nepřesytí… Nad tím nikdy nepřestane žasnout… A nespočívá právě v tom radost věčného života!?

A teď tedy ještě krátce k Cyrilu a Metodějovi.

Evangelium – příběh Ježíše z Nazareta – má v sobě osvobodivou sílu. Ale není to žádná magie. Prostě, když se jím zabýváme, když o něm přemýšlíme a domýšlíme ho do důsledků – a spojujeme se svým životem, úplně změní náš pohled. Změní nás. (Viz dnešní evangelní čtení). Postupně. Možná pomalu. Možná jinak, než plánujeme. Ale mění.

Vždycky k nám přichází přes lidi. To jest nedokonale. Nedejme se tím odradit. Nevzdávejme to s evangeliem.

Na začátku bývá – (a kéž by vytrvala!) touha evangelium poznat, porozumět mu. Na tuto touhu odpověděli ve své době svatí bratři Konstantin a Metoděj. Co by bez této touhy poznat evangelium zmohli?

Kéž se v našem národě znovu rozhoří touha po evangeliu! Ale co když tu tato touha už je? Plachá. Nedůvěřivá k institucím a autoritám. Jiná než si představujeme. A přece upřímná. Jaképak možnosti před námi Bůh dnes otevírá? Jakým „jazykem“ dnes mluví lidé? Do jaké „řeči“ bude třeba evangelium překládat – uvádět? Jaké nové, netradiční stezky nám otevírá? A hlavně: Budeme mít odvahu na ně vykročit? Měli bychom. Kvůli Bohu, který miluje každého člověka – každého člověka a každého tvora. A taky kvůli lidem kolem nás.

V tom kéž nám příklad i nebeská přímluva soluňských bratří a jejich spolupracovníků pomáhá! Nezapomeňme: Evangelium – příběh Ježíše z Nazareta – má v sobě skutečně osvobodivou sílu.

design by exarion.cz | 2009