Zamyšlení

JAN HUS ZNEPOKOJUJÍCÍ…

(6/7/2020 Brno-Řečkovice)

Milé sestry a bratři, dámy a pánové, přátelé,

byl jsem požádán, abych letos něco řekl u tohoto ohně. Musím se přiznat, že K PÁLENÍ HUSOVSKÝCH HRANIC MÁM – PONĚKUD ROZPAČITÝ VZTAH. Vzpomínám si, jak jsem jako mladý farář jsem u jedné takové hodně velké stál. Bylo to v Brně na Botanické. Nepopírám. Byl to silný zážitek. Oheň hořel. Jeho žár bylo cítit. Občas fouknul vítr a rozpálený vzduch z hranice nás doslova ovanul. Stál jsem tam v taláru spolu se svými kolegy a říkal si: „PROČ SE TOTO VŮBEC DĚLÁ?“ - „JAKÉ POSELSTVÍ TÍM SVÉMU OKOLÍ SDĚLUJEME?“

Jak jsem tam stál, honily se mi hlavou různé myšlenky. Nejvíc asi, že SMRT NENÍ VŮBEC JEDNODUCHÁ ANI PRO VĚŘÍCÍ. A pak že ZVLÁŠTĚ TOTO JE HROZNÁ SMRT. - A jestli člověk před něčím tak hrozným necouvne, PAK MUSÍ MÍT OPRAVDU HODNĚ SILNÉ DŮVODY. Právě o těchto „HODNĚ SILNÝCH DŮVODECH“ bychom měli přemýšlet. Obzvlášť dnes.

V této souvislosti se mi vybavuje biblický příběh O TŘECH MLÁDENCÍCH V ROZPÁLENÉ PECI (Da 3). Jsou udáni (jak to tak bývá), že se neklanějí velikánské zlaté modle krále Nebukadnesara. A to se přece musí! Vždyť to nařídil král! Na základě udání se to vyšetřuje (jak to tak bývá :-) a pachatelé dostanou na výběr: Buďto se pokloní zlaté soše tak nějak dodatečně a zachrání si život anebo umřou v rozpálené ohnivé peci. NAJEDNOU JE ŽIVOT POSTAVIL PŘED TAK TĚŽKOU VOLBU. Ti mladí lidé (sluší se připomenout jejich jména: Šadrak, Méšak a Abed-Nego) nemohou couvnout před nárokem pravdy. Nebyla v tom z jejich strany žádná zbožná kalkulace, že Bůh nakonec nějak zasáhne a tak je zachrání. PROSTĚ VĚDĚLI, ŽE JINAK NEMOHOU. „Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme,“ (Da 3, 17-18).

MUČEDNICKÁ SMRT JANA HUSA (a všech dalších mučedníků) JE SVĚDECTVÍM. Připomíná nám, že TU JSOU HODNOTY VYŠŠÍ NEŽ ZACHOVÁNÍ FYZICKÉHO ŽIVOTA. To, že by něco mělo vyšší hodnotu než náš fyzický život, je nám lidsky nepříjemné. Lneme totiž ke svému fyzickému životu. Aby ne! Chceme žít. Vždyť život je přes všechny potíže krásný! A jiný než tento pozemský, fyzický život si nedovedeme představit. A najednou – někdo, kdo dá přednost něčemu jinému. NEZNEPOKOJUJE NÁS TO? Myslím, že by mělo. Mistr Jan by nás měl znepokojovat. Tím, že nám bude připomínat otázky typu:

CO JE PRO VÁS OPRAVDU DŮLEŽITÉ A CO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ?

KDE JE PRO VÁS HRANICE, KTEROU ZA ŽÁDNOU CENU NEPŘEKROČÍTE?

MÁTE JI VŮBEC?

ŽIVOT NÁS NEMUSÍ VŽDYCKY POSTAVIT PŘED TAK EXTRÉMNĚ VYHROCENOU VOLBU jako ony tři mládence nebo mistra Jana a další. NEMUSÍ JÍT HNED O OHEŇ ANI O SMRT. Mohou to být různé naše drobné kompromisy a ústupky, kdy nechceme dělat sobě nebo svým blízkým problémy. Nechceme vybočovat z řady… a upozorňovat na sebe. Raději budeme mlčet… a dusit to v sobě. Jak se říká: DRŽET ÚSTA A KROK. ANEBO NAOPAK KONEČNĚ ODMÍTNEME TUTO HRU HRÁT. Disidenti z dob komunismu o tom také vydávají cenné svědectví. VZPOMEŇME NA VÁCLAVA HAVLA A JEHO „MOC BEZMOCNÝCH“, NA MYŠLENKU „KONEČNĚ ŽÍT V PRAVDĚ“, NA ONOHO POVĚSTNÉHO ZELINÁŘE A JEHO VÝLOHU. Co my? Budeme dál dávat za své pomyslné výlohy hesla požadovaná mocí nebo tradiční slogany anebo to, co si myslí dav, anebo už prostě ne? JISTÁ MÍRA KOMPROMISŮ, ÚSTUPKŮ a vůbec tolerance k nejrůznějším postojům i ohled na to, co si myslí a cítí většina lidí JE PRO NAŠE MEZILIDSKÉ SOUŽITÍ NEZBYTNÁ. Je nesmyslné bránit se úplně všemu a být pořád PROTI. Ale přece jen POTŘEBUJEME ROZPOZNAT MOMENTY A SITUACE, KDY SE BLÍŽÍME TÉ HRANICI, za kterou bychom už neměli vstupovat… a ANI NECHTĚLI. Rozpoznat, KDY SE JEDNÁ O ZÁSADNÍ VĚCI, BYŤ SE JEVÍ ZPOČÁTKU JAKO MALIČKOSTI. Hodně vážných často začínalo jako maličkosti.

HRANICE, KDY JE TO OPRAVDU VÁŽNÉ. Tak o té bychom měli přeýšlet. KDE SE K NIM ASI BLÍŽÍME DNES? Ta otázka se nedá definitivně rozluštit. POŘÁD ZNOVU A ZNOVU SE JÍ MUSÍME VYSTAVOVAT KAŽDÝ SÁM ZA SEBE I SPOLEČNĚ… ptát se, mluvit o tom a přemýšlet - a v tomto rozhovoru a hledání - POZNÁVAT, ŽE TADY NEBO TAM UŽ NEMŮŽEME USTOUPIT ANI MLČET, I KDYBY NÁS TO MĚLO STÁT COKOLI…

Památka Mistra Jana, jak jsem již řekl, by nás měla stále znepokojovat. Neslavíme ji proto, aby v sobě upevňovali jisté stereotypy z minulosti… (Mnohé z nich ostatně mají nezdravé nacionalistické kořeny) ani se alibisticky neschovávali za slavné osoby minulosti. („Náš hodný Mistr Jan Hus se svou pravdou“...)

PAMÁTKA SVATÝCH neslouží těmto účelům. SPÍŠE NÁS MÁ PROBOUZET – PROBOUZET NAŠE SVĚDOMÍ A TAKÉ ODVAHU VÍRY A PŘIVÁDĚT NÁS ZNOVU K POZNÁNÍ, ŽE ŽIJEME A ROZHODUJEME SE PŘED TVÁŘÍ BOŽÍ. A BŮH ČEKÁ také NA NAŠE ODPOVĚDNÉ MYŠLENKY, SLOVA A ČINY.

Přeji nám - a celé naší společnosti - aby nás odkaz Mistra Jana Husa co nejvíc znepokojoval, znepříjemňoval nám naše pohodlíčko, probouzel naše svědomí i odvahu víry, abychom se také my dnes i zítra dokázali rozhodovat pro Pravdu a za tímto rozhodnutím si skutečně stáli.

Děkuji.

design by exarion.cz | 2009