Zamyšlení

Hádanka o pšenici a plevelu

16. během roku A

Iz 44, 6-8/ Ř 8, 12-25/ Mt 13, 24-30. 36-43

Pokračujeme v podobenstvích (= hádankách) o Božím království. K minulé neděli, kdy jsme měli podobenství o rozsévači, bych chtěl poukázat na kázání Tomáše Halíka, které jsem našel na webu. To kázání se jmenuje: „Proč jsou někteří lidé věřící a jiní nikoliv?“ (odkaz najdete v textové podobě na našich webovkách: http://blog.aktualne.cz/blogy/tomas-halik.php?itemid=37289). Díky za ně! Beru to jako jakousi korekturu ke svému příliš optimistickému výkladu. Prostě v některých podmínkách se Slovu nedaří. Je dobré vědět nejen to, že Slovo má v sobě nepředstavitelně plodivou sílu, ale také, že existují okolnosti, které Slovo (no, řekněme) dusí. Ale i tak trvám na tom, co jsem minulou neděli řekl. Slovo má nepředstavitelnou sílu. Kdyby tomu tak nebylo, museli bychom se utrápit v beznaději. Naše naděje spočívá v tom, že tu je někdo silnější než naše zkažená půda; silnější než naše zlo a malost. Tak je ten optimismus přece jen na místě :-). Tak to bychom měli minulou neděli.

Teď, co tu máme dnes? Další hádanku. Zase pole a rozsévání a taky rozsévač. Setba vzchází. To známe. Ale přibyl někdo nový. Služebníci, nepřítel, plevel a taky ženci. Setba je dobrá. Ale přímo do ní zasel nepřítel ještě jiná svá semínka. (Ale to zatím víme jen my.) Nějakou dobu to vypadá skvěle. Pak se ukáže, že některá stébla nejsou pšenice, ale tráva. Z té žádnou mouku na chleba neuděláte. Tu přichází ke slovu čeládka: „Co se stalo? Zvrhla se pšenice? Měl hospodář semínka nějak pomíchaná?“ - „Kdepak! To udělal nepřítel.“ - „Ale co s tím? Vždyť takhle to nemůžeme nechat!“- „Ale klidně nechte! Nadělali byste víc škody než užitku.“ - Služebníci s tím mají těžký problém. Jednak řeší: „Unde malum?“ (Odkud zlo?) Ale ještě víc: „Jak to zlo odstranit z pole?“ To jsou ti mravokárci, bojovníci za mravní a duchovní čistotu. Je to tak těžké jen přihlížet, jak obojí roste! Neudusí nakonec plevel pšenici? Jak tohleto dopadne? „To se máme jen tak dívat?“ - Role služebníků je tu prý falešná. Nemá oprávnění. Jsou to lidé, co se napasovali do role „nezúčastněných diváků a soudců“ toho, co se na tom poli děje. Ale to nám nepřísluší. Nikomu z nás. My jsme jinde. Buďto pšenice nebo plevel. Nejspíš je v nás obojí. Rosteme. Nějaký čas je to hodně podobné. Co se z nás nakonec vyklube?

Pole to je celý svět. Nejen církev – ta či ona, ale celý svět. A v něm nakonec „děti království“ nebo „děti toho zlého“. Rozsortýrování přijde až na konci tohoto věku. Skončí tento věk (olam hazze) a začne ten přicházející (olam habaa). Z jednoho do druhého přejde jen to, co obstojí. To rozdělí andělé. Není to věc nás lidí. Co neprojde do nového věku, bude k ničemu jako smetí. Co s tím? Spálí se to. Oheň tu není trest, ale něco jako „spalovna odpadu“ (J. Mrázek).

„Pláč a skřípění zubů“ v nás asociuje utrpení v pekle (jako v některých pohádkách). Vžité obrazy nás ovlivňují. Bylo to tak vždycky. I v Ježíšově době. Ježíš na ně navazuje, ale pro jeho poselství nejsou tím nejpodstatnějším. Ale můžeme se od vžitých obrazů odpoutat a podívat se na věci nově. Je to nejen možné, ale dokonce žádoucí. Třeba na skřípění zubů: „Takhle se budou vztekat a budou na sebe naštvaný ti, co zůstali venku.“ Strašně je to štve, ale děsně, ale to je tak „to jediné, co jim zbylo“.

Až se jasně oddělí pšenice od plevele, tehdy zazáří spravedliví. Ukážou se. Bude je vidět. Konečně! To, co bylo dlouho skryté a všelijak pomíchané, bude jasné. A to bude krása!

„Kdo má uši, slyš!“ - To je upozornění - signál: Hádejte! Hledejte hlubší smysl! Hlubší souvislost! To je obraz nikoli popis. Abyste nahlédli do hlubšího souvislostí království a jeho tajemství.

Jeho setba je dobrá – nejlepší, jaká může být.

Nic ji neohrozí.

Netřeba se bát.

design by exarion.cz | 2009