Zamyšlení

Zázrak dělení se...

18. během roku A

Iz 55, 1-3/ Ř 9, 1-5/ Mt 14, 13-21

Když Ježíš uslyšel o popravě Jana Křtitele, odplul na pusté místo. Chtěl být sám. (Taky kvůli tetrarchovi Herodovi, co právě nechal zabít Jana?) Pusté místo znamená dál od lidí. Někde na kopci, dál od vesnic a cest. Dodneška se jeden kopec nad Genezaretským jezerem nazývá „Eremos“, což je řecky „pustý“. Je prý odtamtud nádherný výhled na celé jezero. Někteří se domnívají, že to může být ono pusté místo z evangelií, kam se uchyloval Ježíš. Možná. Ježíš se stahuje do ústraní. Dobře to chápeme. Ale nebylo mu to dopřáno. Lidé jdou pořád za ním. Odhadli, kam má namířeno, a tak už ho tam čekali. Velký zástup. Pět tisíc mužů. A někteří i s rodinami. Takové pořádné městečko. Slitoval se nad nimi. Neposlal je pryč. Věnoval se jim. Uzdravoval jejich nemocné. Sv. Matouš dává tato uzdravování do kontextu z Izajášovými slovy: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal…“ (Iz 53, 4 viz Mt 8, 17). On nemoci v tom zástupu – a můžeme to tak brát, že i všech ostatních lidí - a jejich slabosti a potřeby bere za své. Jako svůj problém, jako to, co se ho týká. On se cítí být poslaným mezi Bohem a lidmi. Nežije si prostě svůj život. Neplní si prostě své poslání. Nemá nic čistě svého. Dívá se na nás a vnímá naše bolesti, deficity, náš hřích – a bere to za své. A na základě toho jedná. Tady někde máme hledat klíč k tomu, co bude následovat. On uzdravuje, sytí, probouzí naději a důvěru… sdílí s námi své bohatství = svůj život s Otcem.

Je večer. Je potřeba se najíst. Co teď se zástupem? „Propusť je, ať si koupí něco k jídlu.“ Víc jak pět tisíc lidí? Kdepak by si takový zástup mohl nakoupit tolik jídla?! - „Ale už by to nebyla naše starost.“- Ježíš řekne: „Dejte jim najíst vy.“ To zní ještě praštěněji. „Podělte se o to, co máte.“ Rozdělit večeři pro třináct lidí mezi pět – sedm tisíc? - „Blázníš, mistře?“ - „Pět chlebových placek a dvě ryby?“ - „Jen je pěkně přineste. A lidé ať se posadí k večeři.“...

Co následuje má být pro posluchače důvěrně známé: vzalvzhlédl k nebivzdal díkylámal chleba - a dával učedníkům a učedníci zástupům. „V té noci, kdy byl zrazen, vzal při večeři chléb, vzdal za něj díky, lámal jej, dával učedníkům a řekl…“ Lidé to vidí, přijímají a jedí. A nasytili se všichni. Zvláštní prý je, že se nikdo nediví. To k takovým příběhům vždycky patří. Proč tady ne? Sv. Matouš to prý nelíčí jako „zázračný kousek s chleby a rybami“ (J. Mrázek). Spíš jako eucharistii (=večeři Páně). Ježíšovo sdílení se s Lidmi, které přesahuje tuto jednu událost jednoho krásného večera v Galileji. To je Ježíš „v celé své kráse“. Ten, kdo se dělí – a rozdává – a tím obohacuje všechny. Přemýšlejme o tom.

Nasytili se všichni a ještě bohatě zbylo. Dvanáct košů plných nalámaných chlebů. Na každého apoštola jeden koš.

Neměli bychom to brát jako důležitou lekci? Neboj se rozdělit o to málo, co máš. Nabídni to Bohu a lidem. Nedokážeme dostatečně ocenit sílu dělení se. Není v něm něco božského? Nepodobáme se tím Bohu? Vždyť on se sdílí všem tvorům. Není to pro nás velký krok víry? Troufnout se podělit o to málo, co máme. Teprve pak zjistíme, že málo s důvěrou znamená strašně moc. Naše pojmy a chápání těchto věcí jsou nedostatečné. Co máme? Jak vypadá našich „pět chlebů a dvě rybičky“? Není to třeba naše slabá víra – zápasící s tolika nejistotami a otázkami? A taky naše slaboučká naděje – tak se chvějící v mnoha obavách? A není taky naše láska – tak ustrašená a nedůvěřivá – a kdoví jaká ještě? Ale co my o tom víme? Možná skrze tyto naše chabé pokusy, se mohou odehrát zázraky. Lidé najdou novou naději, novou chuť a sílu – a my s nimi taky. Dáme jeden chlebíček a vrátí se nám plný koš! Nebojme se podělit se o to málo, co máme.

design by exarion.cz | 2009