Zamyšlení

Ranní přízrak nad vodami...

19. během roku A

1 Kr 19, 9a.11-16.19/ Ř 10, 8-15/ Mt 14, 22-33

Bůh přichází k Elijášovi na vrcholku hory Choréb nikoli ve vichřici ani v zemětřesení či ohni, nýbrž v jemném tichém hlasu. V tichounkém šššš… jako když vítr fouká mezi skalami. Co to znamená pro naše hledání Boha? Na jaký Boží hlas jsme „naladěni“? Co čekáme? To je první.

A druhé? Bůh nepotvrdil Elijášovi jeho hodnocení situace. To by se dalo vyjádřit takto: „Vše je v háji… všichni se klaní modlám… Ten svět je tak hrozný… a lidé v něm. Povrchní, neduchovní – a když duchovní, tak nějak „divně duchovní“. Bůh to vidí jinak. „Víš, Elijáši, mám pro tebe úkol. Postarej se o kontinuitu. A pokud jde o Izrael, zachoval jsem sedm tisíc lidí, co se modlám neklaní. Sedm tisíc. Možná je to málo. Ale zas tak málo ne. Co to znamená pro naše hledání Boha? Jak vidíme situaci? Jak ji asi vidí Bůh?

Elijáš má pomazat dva krále a taky svého nástupce. Má to být Elíša z Ábel- Mecholy. Elijáš ho vyhledá a hodí na něj svůj chlupatý plášť z velbloudí vlny. To je symbol. Vlastně dva symboly. Plášť Elijášův – odznak jeho prorocké služby. Hození pláště na Elíšu. Symbolické obléknutí do úřadu (investitura). Předání – pověření touto službou. Než Elíša převezme prorocký úřad, bude se učit, bude následovat Elijáše, podobně jako apoštolové Ježíše.

Epištolní čtení bylo z oddílu o Židech a evangeliu – „o Židech z pohledu evangelia“. Když sv. Pavel píše „blízko tebe je to slovo“, cituje Mojžíše (Dt 30, 14). Mojžíš tím myslí slovo Tóry (=Božího zákona). Sv. Pavel to vztahuje k slovu vyznávání víry v Ježíše. Z pohledu evangelia to nejde proti sobě. Slovo, které ukazuje cestu, které osvobozuje a zachraňuje, je blízko nás - dokonce v našem srdci.

Srdcem věříme ke spravedlnosti. Jako Abram uvěřil Božímu příslibu Potomstva a Bůh mu to započítal jako spravedlnost. Ústy vyznáváme ke spasení. Každý, kdo volá jméno Pána, bude zachráněn. Každý. Žid i Řek i z jakéhokoli jiného národa. Protože Bůh je štědrý (ř. plútón - ptcp od plútein) ke všem. Bůh je štědrý ke všem – tedy doslova „bohatý“. Někdo by si možná mohl vzít tuto větu a myslet na ni celý týden – a třeba i déle.

Bůh je štědrý vůči všem. Ale je potřeba, aby to lidé věděli, aby věděli, na koho se obrátit… I o to se Bůh stará.

A teď ještě evangelium. Tam máme učedníky samotné. Na jezeře. Tady jsou doma. Vždyť jsou rybáři. Ale nejde to. Vítr fouká proti nim. Nad ránem přichází Ježíš za nimi. Po vodě. Jako by to bylo to nejnormálnější, co si lze představit. Objeví se ve tmě nad vodami jako přízrak (ř. fantasma). Žádný div, že se učedníci bojí. Dokonce jsou zděšeni. Neznáme to taky (tak trochu)? Pán přichází, ale my nevíme, že to je on. V té chvíli vypadá spíš jako přízrak. A my se bojíme – ještě víc. Ale on je oslovil. Potřebujeme to. Když nás Pán osloví, přestaneme se bát. Ten pocit asi taky známe. Jaké to je být osloven! Slyšet své jméno nebo nějaké přátelské slovo z jeho úst! To pomáhá nejlíp.

A pak do toho vstoupí ten Petr. Vždycky do něčeho skočí. Vždycky se hrne někam, kde „na to nemá“. „Dokaž, Pane, že jsi to ty. Poruč, ať k tobě taky přijdu po vodě. Ať chodím po vodě jako ty.“ - A Ježíš řekne: „Tak pojď!“ A Petr jde. Ale pak ho přemůže strach. Málem se utopí, nebýt Ježíšovy pomoci. Jako křesťané jsme volaní k velkým věcem (možná jinak velkým, než si představujeme), někam, kde „nejsme tak úplně doma“. Pak stačí maličko - nějaký poryv větru nebo nějaké slovo – a strach nás táhne dolů, kdyby nebylo Ježíšovy pomoci… Jsme malověrní (ř. oligopistoi)… Není pro nás lehké věřit… V každé chvíli a situaci potřebujeme být zachraňováni… A Ježíš nás díky Bohu zachraňuje.

design by exarion.cz | 2009