Zamyšlení

Spolčo nalezených ztracených...

23. neděle během roku A

Ez 3, 7-11/ Ř 13, 8-14/ Mt 18, 15-20

Dnešní slovo je o napomínání. Napomínat znamená „říkat osobní slovo“, „připomínat a ukazovat na Slovo Hospodinovo“. To je především Slovo o vysvobození a životu v plnosti svobody. Říkat toto Slovo tak, aby mu bližní mohl porozumět a přijmout ho. Ale i tak tu pořád zůstává možnost, že to ten druhý nepřijme – ba, dokonce odmítne. I tak máme to Slovo říkat a nebát se toho…

Ještě něco k tomu nepřijímání Slova: Boží lid je ve čtení z Ezechiela nazván „Dům vzpurný“ (bét m´rí, od מרה = jednat vzpurně, odbojně, vzdorovat). Přemýšlejme o tom, jestli a jak to třeba neplatí taky o nás. Máme někdy (možná často) problém Slovo přijímat do srdce. Teoreticky ano, ale v praxi… ? Jsme přizváni k něčemu tak velkému, že nás to leká a my se bojíme, že to nezvládneme. A taky máme tendence se Slova zmocňovat po svém… a spoustu dalších věcí.

Kontextem dnešního evangelia je podobenství o záchraně zbloudilé ovce. Berme to jako signál: v napomínání bratra nejde o soud ani o kárné řízení… natož o hrozby či exkomunikaci… Má to být cesta, jak získat zbloudilého -ou zpět.

Vše se děje diskrétně. Vina se nerozmazává ani neprobírá před druhými. Nejpve si promluvím s bratrem – sestrou sám. Přesvědčit ho. Snažit se ho získat.

Když na to sám nestačím, vezmu si pomoc. Ti další dva nejsou svědkové proti zbloudilému, ale svědkové Boží lásky…

Když ani to nestačí, pak celá církevní obec. Zase. Ne, jako tribunál, ale jako společenství bratří a sester, kteří hledají Boží vůli, navzájem si a svému okolí dosvědčují Boží lásku.

Když ani to nepomůže, ať je ti jako pohan nebo celník. To znamená: Vracíme se úplně na začátek. Celník. Pohan. Zbožní farizeové se od nich distancovali. Ale víte, jakou pozornost a lásku věnoval Ježíš hříšníkům, pohrdaným, odepsaným, dokonce i - :-) celníkům. To je pro nás velká výzva.

Pak tam byl malý odstavec o církvi. Matouš jako jediný evangelista použije (tuším) že dvakrát slovo „církev“. Jako označení společenství lidí, co věří, hledají Otcovu vůli a – a modlí se. Církev má mnoho aspektů. Taky organizace, instituce. Kdy je nejvíc sama sebou? Když se modlí, když hledá Boží vůli. I kdyby to byli dva. Kde je Kristova láska, tam je církev a tam je taky uprostřed přítomen Ježíš.

Církev byla svěřena moc - pravomoc - i nebe ji respektuje.Co svážete na zemi, bude svázáno i v nebi. Co rozvážete, bude rozvázáno i v nebi.“ - „V nebi není jedno, co dělá (nebo nedělá) pozemská církev. - Uvědomte si, že nejde jen o pozemskou církev. Jde o království nebeské. Uvědomte si, že když někomu zprotivíte evangelium, tak mu zprotivíte i to království nebeské.“ (J. Mrázek).

Z toho mála, co o církvi slyšíme v dnešním evangeliu, se dají vyvodit dva základní rozměry církve: horizontála a vertikála.

Církev to jsou ti, co se dokážou shodnout v hledání Boží vůle. To je veliká věc. Vůbec ne samozřejmá. Často se nedokážeme shodnout. Každý chce uskutečňovat vůli Boží po svém… Jinak to neumíme. Jeden to chce tak a druhý jinak a shoda se zdá hodně obtížná. Být zajedno v hledání Boží vůle. Nebo vůbec učit se to, je jedním ze znaků rodící se církve. Tak to bychom měli horizontálu.

A teď vertikála. Církve se projevuje jako ti, co jsou otevřeni Otcovu mluvení, co vedou skutečný dialog s Otcem. Skutečný dialog. Naslouchají. Snaží se sladit s Otcem. Taková církev dostává v nebi to, oč prosí. Protože se modlí tak, že je schopna tyto dary přijmout – a protože jí jde o nebe.

design by exarion.cz | 2009