Zamyšlení

Celníci a nevěstky versus velekněží...

26. během roku A

Ez 18, 1. 29-32/ Fp 2, 1-13/ Mt 21, 23-32

Minulý týden jsem byl na dovolené a vrátil se z ní až včera odpoledne. Ještě bez přípravy na kázání. To je vždycky krize, nemít v sobotu odpoledne připravené kázání.

Jednou z možností, jak takovou kazatelskou krizi řešit, je zopakovat kázání staré tři roky. (Po třech letech se vždy opakují kazatelské texty:-). Pod názvem „Panovníkova CESTA“ ho snad můžete ještě najít na webu. Tam se zaměřuji hlavně na první čtení z Ezechiela. Zkuste.

Nakonec mě ale včera v podvečer přece jen nějaká inspirace navštívila. Nabízím její plody. Snad to k něčemu bude :-)

„Kdo jsi, Ježíši? Jakou mocí činíš to, co činíš? Pověz nám…“ Důležité otázky. Je potřeba znát na ně odpovědi. ALEjsou otázky nebo spíše okolnosti, za kterých každá odpověď vyzní špatně. (Navíc otázky zástupců velerady nepředstavují nic jiného než léčku.) Známe okolnosti, kdy každá odpověď bude špatně. V čem je problém? Nechceme si přiznat pravdu, ale utíkáme před ní. Bojíme se jejích důsledků… Máme své vidění věcí a jejich souvislostí. Máme „svůj svět“. Klidně může být i náboženský a mravní. A přece může být mimo pravdu… Chtěla ona delegace znát pravdu? Chceme ji znát my? Doopravdy? Do důsledků? - „Tak jsi Mesiáš, Ježíši, pověz!“

Ježíš z léčky unikl. I tentokrát. „Dobře, řeknu vám, ale nejdřív řekněte vy: Kým byl podle vás Jan Křtitel? Kdo ho poslal? Bůh anebo člověk? Jednal a mluvil skrze něj Bůh?“ - Tak! Teď dostal do léčky on je. Jan Křtitel? Každá odpověď má své souvislosti. Těch se bojíme. „Nevíme.“ - Vlastně: „Nechceme zaujmout stanovisko. Bojíme se důsledků. Chceme zůstat neutrální.Nechceme změnu, proto se bojíme vystavit pravdě. - Raději kličkujeme a děláme podivné hrátky. - „Tak dobře. Pak ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.Za těchto okolností nemá smysl odpovídat, protože tady o pravdu nejde. Neodpovídá tedy Ježíš vůbec? Kdepak! Kdo má uši, slyší. Ježíš se hlásí k Janovi. Oba spolu souvisejí. Oba čerpají svou autoritu ze stejného zdroje. Oba se podílejí na jednom díle. Každý kdo není zaslepený sám sebou, ví, jaký zdroj a jaké dílo to jedině může být. A pak to mění životy lidí. Dost zásadně.

K tomu slyšíme ještě další podobenství. Tentokrát o dvou synech a jednom tatínkovi. První synek – poněkud „nezdárný“ drze říká: „Ne, ne, nechce se mi…“ Ale nakonec to přece jen udělá. Druhý – vzorňák – hned říká: „Ano, ano, jasně, udělám…“ Ale nakonec nic neudělal. Hádejte, kdo je kdo. Tenkrát pro Ježíšovi posluchače? A pro nás dnes? Ale hlavně: kdo uskutečnil otcovo přání? Copak si otec vlastně přeje?

Neodpustím si malou šťouralskou odbočku: Když si to pozorně přečtete v Bibli a budete si všímat i drobných poznámek pod čarou, uvidíte něco dost zajímavého. Toto podobenství se nám dochovalo ve třech verzích. Jednu jsme slyšeli. Druhá zaměňuje syny a podle toho i odpovědi. A pak je třetí, která zamění syny, ale ne odpovědi. Zkuste si představit, co to dělá s poselstvím podobenství. Můžeme nad tím přemýšlet o cestách a podobách, jakými k nám přichází Slovo. To jen tak na okraj.

Nyní zpět k tomu hlavnímu: Co znamená činit Otcovu vůli? Automaticky v sobě máme nějak naprogramováno, že to znamená něco jako „nepřekročit žádné přikázání, chovat se vzorně, stále se usmívat, nikdy se nenaštvat, nikdy neříct žádné jadrnější slovo…Co je opravdu vůle Boží? Co po nás Bůh opravdu chce? - Není to, abychom měli život v Kristově jménu… abychom se začlenili do Božího díla, do života s Bohem a jeho svatými… Každý svým osobitým, jedinečným a nezastupitelným způsobem. Každému z nás Bůh říká něco jako: „Ty, chci, aby ses zapojil -a. Potřebuji tě. Chyběl -a bys mi.Je hrozně důležité vzít tuto Otcovu vůli vážně. Uvěřit jí. Pochopit, že se mi otvírá jedinečná šance. Tehdejší strážci zbožnosti to nepochopili. Zatímco celníci a nevěstky, ano. Ani tehdy to strážcům zbožnosti nedošlo. Snad pochopí někdy příště…?

Bůh nám dává skvělou šanci. S radostí a potěšením. Kéž to my také s radostí a potěšením přijímáme. Dnes.

design by exarion.cz | 2009