Zamyšlení

Vinice a zahozený Kámen...

27. během roku A

Iz 5, 1-7/ Fp 3, 4b-14/ Mt 21, 33-46

Dneska? Moc nevím. Zase jsem měl nějakou tvůrčí krizi. Poslední dobou nějak moc často :-) No, co se dá dělat, pojďme k hostině Božího slova :-)

Pokračujeme v podobenstvích (hádankách). Dneska jsou vlastně dvě: o vinařích a o zavrženém kameni. Hádanku musíme nějak rozluštit. Kdo je kdo? Co to má společného s námi? Byla jednou jedna vinice… Ježíš tu úmyslně navazuje na Izajáše (viz dnešní první čtení). Ten ve své době nabídl jeruzalémským autoritám taky jednu hádanku: „píseň mého Milého o jeho vinici“. (Kdopak by asi mohl být ten Milý?) Rozhodněte spor mezi vinařem a vinicí. Proč vinice urodila nanicovaté hrozny? A co s ní dál?

Ježíš tu hádanku „posunuje dál“. V jeho podání problém není ve vinici samotné, ale ve vinařích. Ne, že by byli neschopní nebo líní. Ale něco horšího. Přisvojili si vinici. Není jejich, ale oni se v ní chovají jako ve vlastním. Majitel je kdesi daleko. Léta nepřítomen. Léta ho nikdo neviděl. Existuje vůbec? Koho pak nám tento „pan Nepřítomný“ asi připomíná? A je to důležité, že je tam nepřítomen? Není důležitější, že vinice prostě není naše? Čas od času se někdo objeví. Prý ho majitel poslal pro podíl z výnosu. Ale kdo by se tím znepokojoval!? Někoho ignorovali. Jiného zmlátili. Někoho zabili. „Co se nám může stát?“ - Co udělá vzdálený majitel? Pořád hledá nějaké smírné řešení. Nechce konflikt. Chová naději. Snad si to ti povedení správcové uvědomí. Naivita? Skutečně? Nedá se to vysvětlit jinak? Nakonec pošle vlastního syna - dědice. „Na něho přece budou mít ohled.“ Nabízí syna jako vstřícné gesto. Naivita? Skutečně? Přemýšlejme. Oni si vstřícné gesto vyloží jako své ohrožení. „Syn! Dědic! Poslední překážka. Zbavme se jí!“

Ježíš svou hádanku předkládá zástupcům jeruzalémského kněžstva. Připomínám, že jsme v posledním týdnu před Velikonoci. Tedy v evangelním příběhu. Ježíš učí v chrámě a tu a tam ho přijde „proklepnout“ někdo z oficiálních autorit. Posledně se snažili tak trochu zpochybnit jeho autoritu. Právě jim jsou určena tato slova. Oni sami mají vynést soud. „Hádejte, co majitel vinice udělá? Řekněte.“ Sami to řeknou... Nemají, jak se „vykroutit“.

A Ježíš doplní další hádanku. Tentokrát o kameni – kamenech. (Tady se „cítím doma“. To je moje specializace: „biblická mineralogie“ :-) Mám z toho doktorát :-). „Nikdy jste neslyšeli o kameni zavrženém staviteli?“ To je z Ž 118. Museli to slyšet a mockrát. Stavitelé (třeba chrámu) našli v hromadě kamenů jeden, který ohodnotili jako nepoužitelný. „Ten je k ničemu.“ „Odepsali“ ho. Vyhodili. Ale Bůh to viděl jinak. (Nevidí Bůh často věci JINAK?) Nejen že ho dal zpět, ale dokonce mu přiřkl to nejdůležitější místo. „Co by byl chrám bez tohoto šutru!?“ A málem by tam nebyl! Ježíš: „Chápete, co se tu děje? Chápete, co tu dělá Bůh?To se děje TEĎ. Na toho, kterého jste odepsali, Bůh „vsadil“ doslova všechno. A i když to bude vypadat na totální prohru, bude z ní nakonec to nejslavnější vítězství.

Oni tomu rozumějí. Vědí, kdo je v těchto hádankách kdo. Vědí, kde tam jsou oni. Vědí, ale už se rozhodli. Vypadá to, že jsou pány situace. Mají to spočítané… A přece Bůh vyhraje! Přece překvapí! A oni tvrdě narazí. Do Božího šutru – (ten není z toho žalmu 118) tvrdě narazí. Ke své škodě. Přijdou o to, co jim bylo svěřeno. Dostanou to jiní.

Myslím, že když se zaposloucháme do těchto Ježíšových hádanek, nabídne nám to určitý vhled do Božích soudů: „jak to uvnitř funguje“, jak to souvisí s milosrdenstvím a láskou. Taky nás to může ujistit, že nakonec Bůh vyhraje. A to bude dobře i pro nás. Ale taky to může být pro nás, i když nejsme kněžstvo jeruzalémského chrámu, mementem: Jak spravujeme to, co patří Bohu a co nám bylo svěřeno? Jak využíváme možnosti, kterými nám Bůh jde naproti? Kde jsme v těch hádankách my? Na to přijdeme jedině, když o tom budeme přemýšlet a hovořit o tom s Bohem. Tady bych měl skončit já. Další už je jen a jen na vás.

design by exarion.cz | 2009