Zamyšlení

Když Ženich dlouho nepřichází…

32. během roku A

Am 5, 18-24/ 1 Te 4, 13-18/ Mt 25, 1-13


„Ach, jak je mi líto těch, co si tak moc přejí, aby Hospodin konečně zjevil svou moc a slávu. Těší se na to, ale nic o tom nevědí. Bude to velká a těžká zkouška… a nepříjemná. Jako když utečete před lvem a začnete si myslet, že máte vyhráno a bác, medvěd… velký a rozzuřený… brrr.“

Něco takového řekl Ámos – tedy skrze něj to řekl sám Bůh. Izraelcům někdy v 8. st. před Kristem. Těm zbožným to řekl. Bude to srážka s Bohem. A to není nikdy žádná legrace. Bůh je příliš veliký a silný. My lidé rádi klameme sami sebe. Třeba že žijeme podle Bible. Cítíme se nedostatečně. Myslíme si, že litujeme své hříchy. Při tom může cedit komára a polykat velblouda. Den Hospodinův je dnem odhalení našich omylů. Těch opravdových. Kdy je člověk opravdu odhalen… ve své slabosti a nepěknosti… Nic příjemného. [Věříme – na základě toho, co Ježíš řekl a žil, že Bůh, až se s ním srazíme, k nám přece jen bude laskavý, ale i tak nic lehkého to nebude. Musíme tím projít. Naučí nás to hodně o Boží laskavosti.]

V době Ámosově Země zaslíbená ekonomicky prosperovala. Business vzkvétal. Exportu se dařilo. Importu celkem taky. (Zejména importu luxusního zboží :-) A oni chtěli uctít Boha. Tak přinášeli oběti a zpívali chvalozpěvy. Musela to být krása! To se muselo Bohu líbit! - Jen si při tom nějak nevšimli, že vedle nich přibývá chudých. Z bohatých výnosů exportu vína a olivového oleje na ně nezbylo dočista nic. Bohatí bohatli - a třeba za to děkovali Bohu - a chudí chudli - a asi volali k témuž Bohu ve své bídě. Bohatí neviděli (nechtěli, nemohli?) bídu před vlastním prahem.

Dnes je to podobné. Jen ta bída je dál. Někde v Africe, Asii, Jižní Americe a tak.

My už neobětujeme zvířata ani nepálíme kadidlo, ale pěkné nábožné písničky k poctě Boží? Kdo by je neměl rád!? Třeba takové ty chvály… To si při nich vždycky zbožně zatrsáme… Proč ne?

Ale co opravdu uctí Boha? Ámos odpovídá: Právo a spravedlnost. (Jejda teď mě napadá, že tak se jmenuje tak Kaczynského partaj, co vládne v Polsku!). Taková spravedlnost tedy ne, nýbrž ta biblická. Právospravedlnost. Neberme „právo“ právnicky. Myslí se tím to, co pro nás Bůh připravil, k čemu nás povolal. To je život naplněný soucitem a láskou. Kde se to děje, pak můžeme zpívat i ty chvály nebo si zapálit trošku toho kadidla :-)

Ve čtení z Prvního listu do Tessaloniky sv. Pavel řeší otázku: „Co naši zesnulí?“ Nejde tu o posmrtný úděl. Ten možná zajímá lidi naší doby. Pavel si tu otázku klade v jiné souvislosti. Věříme, že Pán přijde… (a bude světlo velké). Naše generace se toho dočká, myslel si sv. Pavel, ale co ti, které jsme už pochovali? Nepřijdou o to? - Nebojte. Nepřijdou. Všichni na tom budu mít podíl. Pán si nás všechny shromáždí a vezme spolu do nebe…

Jak to bude vypadat? To zajímá nás. Jak to – či ono bude vypadat? Bibli to nezajímá. Není to důležité. Nevíme. Bude to určitě jiné, než si představujeme. Někdo si představuje, jak všichni spravedliví se naráz začnou vznášet k nebi přes mraky a vrstvy atmosféry… (Jak to bude dál, nevím. Jestli přes celý vesmír?) Vždyť je to přece v Bibli! Ovšem to nejsou popisy. Sv. Pavel podává především útěchu, že půjdeme vstříc Pánu… a o svůj podíl u Pána nepřijdeme nikdo. Ani ti zesnulí. Bible má i jiné obrazy. Můžeme si to představovat jak s tím létáním do nebe, ale třeba i tak, že nakonec se spojí nebe se zemí. Nebudeme odcházet ze země do nebe, ale nebe přijde mezi nás na zem. A Bůh bude všechno ve všem. A pak už navždy budeme s Pánem. V tom je skutečná útěcha.

A evangelium nám dnes přináší hádanku – jednu z vícero o příchodu království nebeského. Jako když se v noci čeká na ženicha. A on nejde a nejde… a už to vypadá, že konečně… a zase nic. Planý poplach! A on nejde a nejde. A hlavou se začnou honit myšlenky. Proč nepřichází? Co ho zdrželo? Ptáme se v takových chvílích. Logicky. Ale důležitější otázka: Co v takové noci děláme my? Kdo jsme my? Moudré družičky anebo ty hloupé?

design by exarion.cz | 2009