Zamyšlení

Jediné, na čem záleží…

34. během roku A

Ez 34, 11-16. 20b-24/ Ef 1, 15-23/ Mt 25, 31-46


Nejprve pár slov ke čtení z Listu Efezským.

To je nádherný výhled! Bůh nás povolal ke krásné naději. Připravil pro nás bohaté a slavné dědictví. To všechno jsou obrazy něčeho nepředstavitelně krásného. Krásnějšího než naše nejsmělejší představy. Co krásného od Boha si vůbec představujeme? Myslíme na to? Nebo spíš na těžkosti, nebezpečí a zkoušky? Jistě nemůžeme se tvářit, že nejsou. Ale v tom všem můžeme přece jen chovat naději – představy plné světla, krásy a života… Bůh je přece nesmírně veliký ve své moci k nám. Stačí se podívat na Krista, na jeho příběh. Byl těžký – pro nás k neunesení – ale Bůh ho nikdy neopustil. Ani ve smrti. Pak jeho život završil vzkříšením… naplnil jeho život… učinil ho Pánem. To všechno smíme číst jako znamení naděje a povzbuzení pro nás: „Jsem s vámi. Nebojte se. Vedu všechno ke krásnému a dobrému cíli. Myslete na to a domýšlejte to do důsledků. Žijte už nyní podle toho.“ V čem spočívá tajemství Ježíšova života? Není to láska? Láska Boží? Nemá to být také tajemství našeho naplněného života?

A nyní se dostáváme k dnešnímu evangeliu. Slyšeli jsme podobenství o posledním soudu. Nezapomeňme: podobenství, hádanka. Nikoli popis či reportáž z budoucnosti. Příběh, který nás má naučit, co bude nakonec to nejdůležitější. My to tam máme hledat a objevovat. To bych zdůraznil a podtrhl. Moc bych si přál, aby vás moje kázání motivovala, abyste sami četli Bibli a hledali v ní slovo pro sebe, pro své rodiny, blízké i tento svět. Boží slovo je v pohybu a chce také nás uvést do pohybu tím správným směrem. Dnes tedy slyšíme podobenství. I jím se máme nechat vést – uvádět do pohybu. Každý to má udělat sám a pak společně.

Čekáme slovo o posledním soudu. A slyšíme slovo pro nás dnes - tady a teď. Nejdůležitější otázka nezní: Jaké to bude? A kdy to bude? Nýbrž: Na čem opravdu záleží? Co je z pohledu přicházejícího nebeského království to důležité?

Prolíná se tu několik obrazů. Jeden velkolepý asi podle vize nebeského soudu knihy Daniel 7. Syn člověka na nebeském trůně a před ním všechny národy, králové, vládci, vítězové i poražení a porobení, celé dějiny lidstva. Jen si to zkuste představit!

Tu vize přechází do jiného obrazu. Večer na salaši. Soudce se mění v baču (J. Mrázek).

Vypadá to, že na tomto soudu se neřeší velké pravdy dějin. Roztřídění mezi dobrými a zlými proběhne podle úplně jiného klíče. Všichni jsou překvapeni. Někdo příjemně. Někdo naopak. Vypadá to, že nerozhodují velké ideje, ale „zdánlivé maličkosti všedního dne, o kterém ti, kterým byly připočteny k dobru, už dávno nevědí“ (J. Mrázek, Evangelium podle Matouše ČEKNZ 1 s. 426).

Hladověl jsem… žíznil jsem… byl jsem na cestách… byl jsem nahý… byl jsem nemocný… a ve vězení…“ Překvapení! Soudce už tu dávno je mezi námi. Jako ten, koho si ani nevšimneme… v každém potřebném…, do kterého bychom to ani neřekli. V tom je náš průšvih. Ale stejně tak i šance. Soudce vyjadřuje solidaritu s lidmi v nouzi… se všemi… bez rozdílu. Ze Soudce na nebeském trůnu se proměnil v baču a nakonec v pocestného, bezdomovce… Tady se najednou mění perspektiva. Tak to je ten velký soud! Jak se chováme k lidem v každodenním kontaktu? Děje se TEĎ. V každém setkání se s bídou, nás potkává Kristus. A my ho přijímáme nebo se s ním míjíme. (Ani o tom nevíme). To je ta hrůza, „Kristus, který mne míjí,“ napsal kdysi kdesi sv. Augustin. To je zlé. Můžeme být hodní, milí… ale už to, že jsme lhostejní, je velmi zlé.

To je asi hlavní bod našeho příběhu. „Prober se – proberte se – a dívejte se kolem sebe… Dělejte, co můžete.“ Co můžete. Nemůžeme bohužel všechno. Nemůžeme vyřešit všechny problémy světa. Nemůžeme potěšit všechny smutné. Ale pozornost věnovaná už jednomu smutnému a nešťastnému… to je něco velkého. Nemusí to být ideální. Dokonce můžeme mít pocit, že se to nepodařilo. Nevadí. Už to je velké. Prostě se proberte… a začněte žít teď… všímejte si lidé, kteří jdou proti vám na chodníku… Udělejte aspoň něco! Až přijde ten moment pravdy, budete překvapeni, co ve vašem životě bylo důležité. Takový je Ježíš.

A co ten trest? Věčný oheň nebo ohnivé jezero. Ty lidé znali už z apokalyptiky. Takové spisky kolovaly mezi lidmi. Ve Zjevení Janovu to taky najdeme. Nebylo to pro ně nic nového. Ani toto není popis. Je to výrazový prostředek. Primární důraz je položen na „nebudoucnost“ (J. Mrázek). Oheň je tu něco jako spálení odpadu. Zničení toho, co nemá budoucnost. Co prostě nelze za žádných okolností spojit s nebeským královstvím. Je to likvidace zla.

Můžeme se minout s Bohem, který je blízko. To je veliká hrůza! Tato hrůza začíná, už tím že jsme lhostejní… Už to, že jsme lhostejní, je velmi zlé.

Proto se vypráví tento příběh. Abychom se probrali a začali se dívat pořádně kolem sebe. TEĎ. Bude to nové… budeme muset vyjít ze svých skrýší… riskovat neporozumění a podobné „věci“, ale taky poznáme krásu a sílu pravdy… setkáme se s realitou… a s Kristem… Budeme to tušit… naplní nás to… bude to jako bychom ožili… a pak v cíli se nám to všechno propojí… a my budeme opravdu šťastní... a řekneme: „Ano, to je ono… To jsem hledal… To je ono…!“ A to všechno začíná TEĎ…

design by exarion.cz | 2009