Zamyšlení

Troufalá modlitba...

1. adventní B

Iz 64, 1-9/ 1 K 1, 3-9/ Mk 13, 24-37


Bylo toho opět hodně. Myslím těch čtení. Vracejte se k nim. Čtěte si je a přemýšlejte o nich. Berte je jako slovo pro celý týden. Vracejte se k nim. Teprve postupem času se otvírá jak biblické slovo, tak i naše srdce. Postupně před námi budou vyvstávat nejrůznější souvislosti uvnitř Bible a tradice a pak taky mezi biblickým slovem a naším životem. Co tam tak slyšíme na první – druhý poslech? Třeba toto:

Z Izajáše naléhavou prosbu Izraele, aby se Bůh konečně nějak projevil, aby se zastal svého ztrápeného a zdeptaného lidu. Je zle. Svatá města jsou zpustlá i chrám se stal bohapustým místem budícím hrůzu. Řekl jsem, že tu slyšíme „naléhavou prosbu“. Klidně bych ji mohl taky nazvat smělou, troufaloupřidrzlou prosbou. Ale nevypadá někdy víra příliš směle? Vzpomeňme třeba na křičícího slepce Bartimaia nebo na Syrofeničanku s nemocnou dcerou. Ničím se nedá odradit. Ve smělosti víry je něco jiného než ve smělosti obecně. Oni (ti Izraelci nebo Bartimaios s onou Syrofeničankou) si nedůvěřují. Nejsou si jisti sami sebou. Uvědomují si moc dobře, co jsou zač. Oni směle důvěřují Bohu. Protože takový on prostě je. Dělá něco pro toho, kdo na něj čeká. Zasazuje se za toho, kdo s radostí koná spravedlnost, a toho, kdo na Boha pamatuje na jeho cestách. Takový je Bůh. Tak ho známe z biblických příběhů. Je věrný. Je na něj spoleh. Spojil se s námi. Mezi jím a námi je tajemné pouto. To je on. My moc dobře víme, že jsme hříšní, že i to nejlepší z nás je kontaminované hříchem. Tedy žádná sláva. Nemáme vlastně co nabídnout. Přesto doufáme, že on pomůže. Proto ho prosíme. A víme, že to má šanci. Na tvých odvěkých cestách však budeme zachráněni. Zaujalo mne, jak se tam mluví o cestách. To jsou způsoby jednání. I když speciálně na onom místě, kde se píše o záchraně na Božích odvěkých cestách, vlastně ty cesty výslovně nejsou… Je to tam doplněno překladateli z kontextu. Patří to tam. Kam paměť sahá a ještě dál, Bůh je milosrdný a má se svým lidem a celým stvořením soucit… Z naší strany tedy žádná sláva, ale ty, Bože, jsi velký a věrný a milosrdný… To, jaký jsi, dává naději, i v tom nejhorším průšvihu… Ty sám, Bože… Jak čteme tuto modlitbu, rozeznívají se v nás další a další myšlenky. Modlitba Izraele vracejícího se do děsivě zpustošeného Jeruzaléma se stává stále víc modlitbou naší. A tak to má taky být.

Není lehké v tomto světě věřit a chodit po Božích cestách. Nevidíme Boha ani jeho činy. Tak zřetelně jako se to píše v Bibli. Je tu, jako by tu nebyl…, jako pán, co dal instrukce čeládce a odcestoval někam daleko. Vrátí se jednou, ale neřekl kdy. A trvá to dlouho… Však to dobře znáte. Z 1 K jsme slyšeli krásné ujištění. „Ale on nám bude oporou až do bezúhonného konce“ (řecky: eós telús anenklétús). Stejně tak by se to dalo přeložit „až do bezúhonného cíle“. Abychom došli do cíle a obstáli. Třeba se šrámy a všelijak pocuchaní, ale došli do cíle, jímž je veliký den Pána – jeho příchod – jeho parúsie. Tak se tomu říká řecky a znamená to něco jako PŘÍTOMNOST.

Nevíme, kdy to nastane. Může to být kdykoli. Proto bdíme. Aspoň se o to pokoušíme. Proto čekáme. Proto se snažíme být otevřeni pro jeho různé příchody - pro jeho nejrůznější projevy - pro jeho činy. Mnohdy se projevuje nenápadně a skrytě. A jinak než čekáme. Je nápaditý a tvořivý. Stále je to on a stále nás překvapuje. To je taky on. Ne? Proto se učíme být otevřeni pro všechny projevy jeho přítomnosti. Až po ten definitivní Příchod. A nedáme se na této cestě odradit zlými věcmi, nepříjemnostmi a zkouškami. Pro Ježíšovu generaci to byly hrůzy spojené s obléháním Jeruzaléma, s jeho dobytím a zničením, se zkázou chrámu. K tomu došlo o pár desetiletí později. My si do toho můžeme promítat to, co ohrožuje „náš svět“. Od pandemie, přes ekologickou krizi, klimatickou změnu až po ohrožení demokracie autoritářstvím, dezinformačním zmatkem a dalšími věcmi. Nic z toho mu nemůže zabránit přijít. Nic z toho mu nemůže zabránit zachránit nás i celé tvorstvo. Konečné slovo bude mít on, ukřižovaný a vzkříšený Pán - „láska a pravda“. To čekáme… A v tom všem čekání a čekání a pořád čekání… někdy tak únavném a dlouhém… (Však to znáte, ne?) on je pořád s námi. Je nám oporou… a bude až do cíle… O to se můžeme opírat. Na to smíme myslet. Smíme (a máme) žít s výhledem na tento cíl všeho. „Ejhle, Hospodin přijde a všichni je svatí s ním. A bude v onen den světlo velké.“ To jsou ty odvěké cesty Boží. Na nich budeme jistě zachráněni.

Tak přeji nám všem inspirativní advent plný naděje. Kéž nám ho Bůh dá!

design by exarion.cz | 2009