Zamyšlení

Mocný a něžný PŘÍCHOD...

2. adventní B

Iz 40, 1-11/ 2 P 3, 3-15a/ Mk 1, 1-8

Potěšte, potěšte, můj lid, praví váš Bůh.“ Komu to říká? O tom bychom mohli přemýšlet. Ale asi to není to nejpodstatnější. Bůh se jim NYNÍ představuje jako Bůh útěchy.

Budete utěšeni.“ To říká Hospodin, který nic neudělal, když Jeruzalém dobyla a babylónská vojska a zplundrovala ho – včetně chrámu. A taky když vraždila muže, ženy, děti nebo je odváděla do zajetí. Nic neudělal. Opravdu nic? O tom bychom taky mohli přemýšlet. Ale ani to by v této chvíli nebylo asi to nejpodstatnější. Slyšme, co on říká a dělá teď. Nejrůznější svědkové a poslové a shromáždění mají nést tu zprávu: „Budete utěšeni. Hospodin připravuje velkou změnu. Budete utěšeni.“

Probíhající události jsou pro tebe, Izraeli, dobré. Zažiješ pád Babylóna. Tvé zajetí skončí. Vrátíš se domů.

Bůh přijde do vašeho zajetí – vašich zajetí… (taky našich? Co myslíte?) O věcech, které se budou dít, se odvážíš říct: „Tady je při díle sám Bůh. Je to prst Boží.

Lidé jsou jako tráva.“ Králové, vojska, říše, velmoci a všechno to – jen tráva. Ten, kdo tě včera nebo ještě dnes ráno deptal, kde bude za rok? Dnes se o nich mluví. Dnes jsou jich plné noviny a sociální sítě. Ale kdo si na ně vzpomene za rok dva? Lidé jsou jako tráva. I to, co říkají. Ale, co řekne Bůh, to přetrvá. Lidé si vzpomenou. I po létech – po staletích z toho budou čerpat naději.

Proto čteme takové věci. Nejen že jsou to hezká slova, hezké obrazy a slovní obraty či myšlenky. Je v nich mnohem víc.

Mezi námi a prvními adresáty těchto slov leží dobrých dvacet pět století. Proč je pro nás důležité a dobré číst třeba toto staré proroctví? Skrze ně totiž nahlížíme malinko „pod povrch dějin“, do „zákulisí“. Nahlížíme do Božích plánů a způsobů jednání. Věříme, že Bůh je takový i k nám. Vždyť to definitivně potvrdil a umocnil v Ježíšovi. Neviditelný Bůh zasáhne, aby utěšil svůj lid – a přes něj vlastně celé tvorstvo. Aby utěšil svůj lid.

Před Ježíšovým vystoupením promluvil Bůh ústy Jana Křtitele. On navazuje na Izajášovo proroctví, které jsme dnes četli. Sám o sobě říká: Já jsem ten hlas volajícího. Bůh přichází do vaší pouště nebo přes vaši poušť. Bůh se chystá projevit mezi vámi, aby utěšil svůj lid a zastal se ho.

Naplnilo se to způsobem typickým pro Boha Izraele. Bylo to ještě obyčejnější a přitom velkolepější a větší, než bychom si mysleli. Podobné smíme očekávat i my :-).

Neodpustím si ještě malou poznámečku k izajášovskému čtení. Končilo slovy: „Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“ Představte si! Bůh celou svou mocí jde utěšit svůj zdeptaný a zklamaný lid, který ztratil svou perspektivu. A jak jemně a něžně se jich při tom ujme?! Mocný Bůh je zároveň tak něžný a pozorný! Tak to je Hospodin Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův.

Jeho záměry se naplní. Jak to Bůh udělá? To nemůžeme vědět. Ani by to nebyla nejdůležitější otázka. Hlavní otázka zní: „Co my?“ „Co s tím uděláme?“ „Co naše srdce?“ „Jak přijmeme toto poselství?“ „Jak mu půjdeme vstříc?“ „Jak oslavíme jeho příchod?“ „Jak tato zvěst promění náš pohled na všechno?“ To je totiž pokání: změnit názor, změnit pohled, začít vidět „věci“ jinak. Třeba: „Dlouho jsem nevěděl, co s tebou, Bože, zdál ses mi tak vzdálený mému běžnému životu a tomu, co musím řešit. Teď vidím všechno: svůj život, své problémy i tebe, jinak…“ O něco takového se pokoušeli Janovi posluchači u Jardenských pustin. Něco takového by se mělo (– mohlo?) odehrát taky v nás. Stane se to?

design by exarion.cz | 2009