Zamyšlení

Ve společnosti naší Paní...

4. adventní B

2 S 7,1-5.11-13/ Ř 16,25-27/ L 1,26-38

Už jsme se opravdu hodně přiblížili Slavnosti Narození Páně. Není divu, že nás evangelní čtení uvádí do společnosti Marie z Nazareta, Matky našeho Pána, naší Paní. Ocitnout se v její společnosti znamená ocitnout se v největší blízkosti Božích paradoxů. Dokonce toho největšího: Boha jedním z nás. Ach, ty Boží paradoxy! Promiňte, jestli o nich mluvím příliš často. Nemůžu si pomoct… To je to nejkrásnější na našem Pánu – a zároveň to nejtěžší. Ale on už je takový!

Tradice i lidová zbožnost někdy Marii nazývají „naší Paní“. Francouzi ji říkají „Notre Dame“. To zní! Ano, ona je Paní a Dáma. Ale jaká Paní a Dáma?! Obyčejné děvče z Nazareta. Nic zvláštního. Budoucí paní tesařová. A přece! Důležité slovíčko jazyka víry. Plno věcí v naší je „tak obyčejných, a přece...“

Ale zpět k naší Paní. Thomas Merton o ní (mimo jiné) napsal: „Sama ze sebe je nic… ta nejdokonaleji chudá, ta nejdokonaleji skrytá, ta, která nemá naprosto nic, co by se pokoušela mít jako své vlastní,… V této [její] naprosté prázdnotě, této chudobě, této temnotě je tajemství veškeré radosti…“ Ona se úplně ztrácí v Bohu. Všechno v ní je čistě dar. Proto je „milostiplná“; tedy „naplněná milostí“; doslova: smilovaná (řecky: kecharitómené). Naprosto otevřená pro Boha a jeho tajemství. Právě proto je schopna přijmout ten největší dar.

Taky se tomu říká pokora. Pro nás je i toto slovo tak nějak „profláknuté“. Maria je pokorná. Na nic si nehraje. Je sama sebou v tom nejlepším slova smyslu. Jen třeba přemýšlejte o její reakci na setkání s andělem a na jeho poselství! Je to Paní. Ale úplně jiná než mnohé dámy tohoto světa. Její Syn usedne na trůně Davidově, ale úplně jiný král. ÚPLNĚ JINÁ PANÍ A ÚPLNĚ JINÝ KRÁL. Aby bylo jasně nikoli méně, ale naopak nepředstavitelně větší… „úplně jiný level“!

Spojení dnešního čtení z 2 Samuelovy s evangeliem nám má ukázat, že Bůh plní svá zaslíbení. Nezapomíná. I když to na naše poměry trvá třeba dlouho. Třeba staletí. Bůh to naplní. I na nás. Ale zase: JAK? Nikdy nás nepřestane překvapovat. „Teda, to by mě nikdy nenapadlo,“ řekne si ledaskdo z nás – a nejspíš se pousměje :-)

Když David slyšel o potomku, který po něm bude vládnout, copak si asi představoval? Že jeden z jeho mnoha synů bude vládnout. Třeba oblíbenec Šalomoun. To dá rozum! Vždyť na něho sedí: „On vybuduje dům pro mé jméno“. On skutečně postavil chrám. Avšak mluví Bůh jen o Šalomounovi nebo je tam toho víc? Nějaký POTOMEK. Jak pak se bude jmenovat? Ani ten titul „mesiáš“ se tam zatím neobjevuje. Bůh upevní jeho trůn na věky (= na předlouhé časy). A vlastně taky postaví chrám - živý chrám. Ale co si mohl David představovat? Co si představujete vy?

A ono se to naplnilo. Ale JAK? Davidovo pozemské království je definitivně minulostí. Na jeho slávu se jen vzpomíná. „Jo, to byly časy!“ Dnes zchudlý královský rod. Žádný palác. Žádná sláva. Maloměstské tesařství. Pravda, mohlo by to být horší. Ale toto je to slavné naplnění? Jen si zkuste představit Davida, jak vidí toho svého POTOMKA v tesařství v Nazaretě. To má být ta slavná budoucnost? Je to úplně NĚCO JINÉHO. To je Bůh. Náš Bůh. Tak jiný! Dělá věci, které nám připadají tak divné, ba praštěné. Jen vypadají. Ve skutečnosti jeho slova a činy vytvářejí jiný svět – alternativu, jiné vztahy a poměry, jiná srdce. Naše hlava s tím má problém. Srdce -tak nějak tuší: „Toto je pravda! Tady potkáváme ryzí hodnoty! Tady opravdu o něco jde! Toto je to ONO!“ Vidíte? Pořád jsme u těch paradoxů Božích!

To mi připomíná slova, která jsme slyšeli v dnešním čtení z listu Římanům. Byla to chvála právě takovému Bohu, který dělá právě takové věci. (Jen taková malá odbočka. Taky lehce paradoxní. Tato úžasná slova v některých rukopisech chybí, v jiných je zase najdete na jiném místě. Jako by si opisovatelé nevěděli rady, kam s nimi :-) Ve zvěsti Ježíše Krista je odhaleno tajemství, které od věčnosti nebylo vysloveno“ – až teď. A je to dobré slovo – o spáse, o pravém životě… pro nás všechny… :-)

design by exarion.cz | 2009