Zamyšlení

Pár myšlenek k letošním Vánocům


K vánoční době patří přání a různá vánoční poselství. Původně jsem měl jedno takové vánoční poselství připravit pro tišnovskou televizi. Ale nakonec to napadlo jinak. Tak jsem si řekl: „Letos už žádné vánoční poselství.“

Ale když jsem tak dnes - 19. prosince L. P. 2020 - dopoledne s naším Artiem vylezl na Horku, jeden z kopců obklopujících Kuřim [ 383 m.n.m. :-)], v mimořádně ponurém, mlhavém, mokrém, blátivém a nevlídném dni, hlavou se mi honily podobně ponuré myšlenky. Tak se mi přece jen vrátil nápad na nějaké to (nebudu říkat poselství) to zní moc honosně. Řekněme: „na pár myšlenek k letošním Vánocům“. Jako takovou formu terapie pro nás úzkostné melancholiky a podobně založené.

Tak se chystáme slavit Vánoce v době koronavirové. My jsme si to nevybrali. Prostě to tak je. Jsme ve čtvrtém stupni PESa. I když ukazatel rizika říká spíš, že bychom měli být v pětce. Prostě není to dobré. A propočty modelující situaci kolem svátků a po nich jsou „nic moc“. Je to únavné. A pořád znepokojující – zvlášť pro některé povahy. Čekají nás Půlnoční se 12 účastníky (aspoň v našem malém kostelíku). Božíhodové mše taky. Se značným omezením společného zpěvu. Dovedete si představit, když jen pět ze dvanácti může zpívat Narodil se Kristus Pán?

Co s tím? Hledám.

Mnoha věcí jsme se museli vzdát. Snad jen pro tentokrát. Vánoce bez obvyklých příkras nás možná „vykolejí“. Možná to pro nás bude dobře. Možná nás to připraví na to podstatné. Vánoce - nebo přesně: to, co při nich slavíme, totiž je nesmírně obyčejné a chudé, zemité a hmotné taky drsné a tvrdé. Ve chlévě a na seně. Bez topení. Bez cinkání zvonečků, různých vonných směsí, světýlek... tak dál. To, co je obyčejné, chudé, zemité a hmotné, drsné a tvrdé moc nemáme rádi. My radši pohádky.

Někde daleko od nás před staletími se narodilo dítě – mimo domov, ve chlévě, v chudobě. Nikoho to moc nezajímalo. Jedno chudé dítě kdesi v zapadákově. Takových by se našlo. Přesně to slavíme. Bylo to slavné, ale ta sláva nespočívala v tom vnějším. Tenkrát ani dnes. To opravdu důležité oči nevidí. „Správně vidíme jen srdcem“, jak všichni známe z Malého prince.

Jaké budeme mít Vánoce (vždycky), záleží na nás. Jak k nim přistoupíme?

Vždycky je smíme slavit jako svátky vděčnosti. Jakým darem je pro nás život!? Jakým jedinečným darem je naše lidství? Jakým darem je naše mezilidská vzájemnost, mezilidské vztahy a sounáležitost a solidarita? Co všechno máme a můžeme? Není jednoduché být člověkem. Každý o tom víme své. A přece je to i krásné. Copak jsme v mnoha těžkostech a nejistotách nezakusili také krásné momenty právě této sounáležitosti s druhými? Vždyť jsme přece jen nezažili chvíle strachu, omezenosti, hlouposti a sobectví, ale také krásné momenty mezilidské solidarity a obětavosti! I to jsme my – lidé. „Probuď se, člověče, a poznej důstojnost své přirozenosti,“ řekl v jednom ze svých vánočních kázání před staletími papež Lev.

Je krásné, že jsme lidé! Vánoce smíme slavit jako svátky našeho (spolu) lidství. Nejsme dokonalí. Často jsme sobečtí. Taky se moc bojíme. A nevíme, co sami se sebou. Naše vztahy jsou někdy – mnohdy katastrofa. Tak bychom mohli dlouho pokračovat. A přece – naše lidství přijal sám Bůh. To přece musí něco být! Tak to jsou Vánoce. Všichni máme velkou důstojnost a význam. Větší si představíme. Ať se děje cokoli, jsme přijímaní a milováni víc, než si dokážeme představit… Všichni bez rozdílu… I kdybychom byli sami a nemocní… Jsme přijímaní a milovaní víc, než si dokážeme představit. Ale nejde o to, co máme, ale ještě víc o to, co můžeme dát a udělat pro druhé. Máme se o co se podělit s druhými. Víc než by nás napadlo. A když to uděláme, … setkáme se s Bohem. To jsou taky Vánoce. Tak požehnané, radostné a veselé...!

design by exarion.cz | 2009