Zamyšlení

Jakou řečí mluví Bůh?

Narození Páně (ve dne)

Iz 52, 7-10/ Žd 1, 1-4/ J 1, 1-14

Letos během adventu bylo mnoho slovpříliš mnoho slov. Teď mám chuť konečně zmlknout. Může to být únavou z předvánoční hektiky – umocněné navíc nejistotou kolem covidu 19. Může to být přesyceností slov. Může to být i ten strašný tlak říct TO (kázání) jinak, nově, zajímavě. Může to být, ale nemyslím si, že by to byl hlavní důvod. A nemyslím si, že by šlo jen o mně. (To bych o tom nemluvil.)

Myslím, že to může být prostě potřeba ticha v nás. Naše srdce se potřebuje ztišit. Nechat mluvit Boha samotného. Možná se bojíme, že nebudeme slyšet nic. Možná se bojíme velkého ticha. Mohlo by nám připadat jako že Bůh mlčí… nedej Bože, jako že tu vůbec není… a my jsme sami se svými problémy a trápeními, které ani sváteční atmosféra nerozptýlí. Nebojme se toho. Vystavme se Božímu tichu. Naslouchejme Boží řeči. Učme se jí. Aspoň první slova a písmena. Je nám tak blízká a zároveň tak jiná!

Boží řečí je člověk Ježíš z Nazareta, náš bratr a Pán. Jeho otisk nese vše, co je. V něm je smysl všeho bytí. To, o čem přemýšlejí filozofové. Všechny ty otázky: Co to je svět? Jak to že vůbec je? Co to je člověk? Jaký je smysl lidského bytí? Veškeré naší zkušenosti: utrpení, smrti, společenství – sounáležitosti i samoty, mládí i stárnutí, vzájemného porozumění i úplného míjení se, zdraví a nemoci, všech našich limitů – a hlavně naší pomíjivosti, smrtelnosti. Nepřichází to k nám jako teoretické téma, jako teoretický problém, ale SETKÁVÁ se s námi jako náš bližní - a v něm jako náš Bůh.

Je to tajemství, které je tu s námi. V nejhlubší slova smyslu nejlidštější. Nám nejbližší. Nejobyčejnější.

V našem bližním - Ježíši z Nazareta září odlesk Boží slávy a taky se s námi potkává charakter Boha. Něco, co není vidět, ale je tu – a něco v nás to vycítí. V našem bližním Ježíši z Nazareta nám svítí pravdivé světlo. Poznáváme sebe sama, naše možnosti i náš cíl. Poznáváme Boha, jaký opravdu je, o co mu jde. Že jeho zájem je i naším nejlepším zájmem. Že Bůh není proti nám, ale pro nás. Je to velmi prosté. Uvěřme tomu. Přijměme to.

Svět skrze něj vznikl, ale nepoznal ho. Třeba proto, že ho hledá jinde. Představuje si ho jinak. Ale on se nám ukazuje, když milujeme druhé, když na ně myslíme víc než na sebe, když dokážeme něco obětovat - a hlavně sdílet… opravdu sdílet. To znamená hodně naslouchat, trpělivě naslouchat – otvírat se Druhému.

Vidět bližního… a nakonec v něm spatřit odlesk Tváře… To je veliké tajemství Vánoc… Amen.
design by exarion.cz | 2009