Zamyšlení

Duch nad vodami

Křest Páně (neděle po Zjevení Páně)

Gn 1, 1-5/ Sk 19, 1-7/ Mk 1, 4-11

Ježíšův křest tvoří předěl v Ježíšově životě, v evangeliu i v liturgickém roku. Ježíš začíná své veřejné působení. My končíme vánoční čas.

Sv. Petr o pár let později řekne v domě římského důstojníka Kornélia: „Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan,“ (Sk 10, 37b). Ano, všechno to začalo tím křtem.

Tehdy se začalo Božímu lidu (a tak i světu. Protože Boží lid je prvním krokem Boha ke světu). Tak tehdy se začalo ukazovat, kdo tento Ježíš je a co od něj můžeme čekat. Tehdy se začal ten příběh, jehož součástí jsme se stali i my.

Na začátku Ježíš nepřednáší žádné programové prohlášení. Vlastně neříká vůbec nic. Všimněte si, že tento svátek vůbec nemá moc slov. Spíš se dějí věci, o kterých potřebujeme dlouho – hodně dlouho přemýšlet. Rozjímat.

Ježíš se nechá prostě pokřtít. Stoupne si do řady s kajícími hříšníky. Beze slov. To nakonec mluví víc než řeči.

Ponoří se do vody. Tady máme symbol symbolů. Tolik významů a souvislostí! O každém z nich můžeme a máme přemýšlet. Symbol života vůbec. Bez vody se země mění v poušť. Ale zároveň smrti. Protože voda může taky ničit a brát život. Taky symbol očisty. A taky vyjití z Egypta a taky vstupu do Zaslíbené země. Taky lze vzít gesta ponoření se a přemýšlet o něm.

Ježíš se prostě nechá pokřtít spolu s ostatními. To je Ježíš. Takový bude až do konce. Takový je pořád. Toto je prostě on.

A Bůh na to odpoví. Přizná se k tomu.

Nebesa se doslova roztrhnou… nad Ježíšovým křtem se otvírá nebe, nad světem, nad námi se otvírá nebe... I o tom můžeme a máme přemýšlet. Co všechno znamená protržené nebe nad námi?

A sestupuje Duch. To připomíná Ducha Božího vznášejícího se nad vodami na samém počátku stvoření (viz dnešní první čtení). Země je pustá – děsivě pustá, ale nad vodami se něco děje. Jako se nedá popsat pustota, tak ani dynamika toho, co děje nad vodami. Je to příslib – taky nepopsatelně nadějný… pestrosti stvořeného bytí a života. Tak i zde – nad vodami Jardenu – se děje něco podobného. Nad naším starým světem, plným bolestí a trápení, ale také očekávání, přání a snů, začíná něco velmi slibného.

V tomto Ježíši nám Bůh otvírá své nebe a dává svého Ducha. V jeho síle a dynamice smíme věřit a žít a poznávat, že svět ani my nespějeme k definitivní zkáze, ale naopak. To, co tu začíná, je velmi slibné.

Křest Ježíšův evokuje taky myšlenky na náš křest. To je především velikonoční téma, ale nejen. I dnešní svátek byl a je jedním z tradičních křestních termínů. Mám radost, že dnes taky u nás budeme křtít. Náš křest je něco jiného než ten, kterým křtil Jan, ale přece tu můžeme vidět duchovní souvislost. Křtem jsem včleněni do Krista, který se na počátku ponořil do vod Jordánu a otevřel nebe a způsobil vpád Ducha do našeho světa. Křtem máme podíl na Kristu, na celém jeho životu – taky na jeho křtu – i na jeho smrti a vzkříšení. Uvádí nás do vykoupeného světa. Činí z nás Boží děti a přivádí pulsování a kmitání Ducha až úplně k nám. V tom smíme žít. A to je úplně jiná perspektiva. Velmi, velmi slibná :-)

design by exarion.cz | 2009