Zamyšlení

PŘESTO doufat a věřit...

2. postní B

Gn 17, 1-7. 15-16/ Ř 4, 13-25/ Mk 8, 31-38

Omlouvám se. Dneska to bude zase těžké. To je halt to téma :-).

On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo. Tak svatý Pavel mimo jiné charakterizuje praotce Abraháma, otce naší víry. Pozoruhodná věta. „Měl naději, kde už naděje nebylo.“ Pořád něco čekal od Boha, kde už žádný důvod cokoli čekat nebyl. Kde to definitivně vypadalo „v háji“. To je těžké. Moc těžké. K neunesení. K zbláznění. Jen si to představme. Tam, kde Bůh mlčí a nic nedělá, tam, kde se zdálo, že všechna naděje je marná. Ani tam to Abraham s Bohem nevzdal. Ne že by byl Abraham bezchybný „vzorňák“. Ale nepustil se Boha ani za nic. Nemohl asi jinak. To je na Abrahamovi ohromné. To je jeho důvěra – víra. Důvěřoval Bohu navzdory všemu marasmu. Jen o tom přemýšlejme a představme si to, abychom pochopili, co to je víra.

V takových pětasedmdesáti byl Abram vylákán ze svého jistého postavení v městě Cháranu a odešel za poušť do země Kenaanské bydlet jako sice bohatý, ale přece jen imigrant. Jistotu zaměnil za nejistotu. Bezdětný, neplodný přijímá příslib, že Bůh dá jeho potomku tuto zemi. Jeho potomku!? On však žádného potomka nemá a vlastně by neměl mít. Přesto tomu uvěřil.

A plynula léta. Teď je mu devětadevadesát a pořád nic. Jen tu a tam nějaký ten opakovaný příslib. Řekli bychom: „Jen řeči.“ A on tomu přesto uvěřil. Co to muselo být? Co ho k tomu přivedlo?

Tak to je cesta víry. Je těžká. Proč je tak těžká? Proč Boží cesta v tomto světě vede tak nebezpečnými a neperspektivními místy? Minulou neděli jsme trochu přemýšleli o Noemovi. To se četl takový ten „happy end s duhou“. Ale před tím? Skoro rok na vodách… pořád jen voda, vlny a vítr… bez možnosti ten koráb nějak kormidlovat. Byli unášeni kamsi. Na hraně života a smrti. Přežili katastrofu, ale co bude dál?

Proč to tak je, že člověk víry musí projít temnotami na hranici života a smrti a střetávat se se silami nicoty? Nevím. Myslím, že na to není odpověď. Kromě: „Taková je cesta Boží“. Vede nad propastí, děsivou propastnou tůní… až se člověku tají dech. Bez důvěry v Boha se člověk na této cestě nemůže neztratit. S vírou je to těžké – strašně těžké. A bez víry?... Nemožné.

Klíčem je totiž konec příběhu. K čemu to vlastně je a kam to vede? Konec příběhu. A ten mi neznáme. Ani ho nemáme v rukou. Jsme někde uvnitř. Děje se to taky s námi. Přežijeme toto? Jak to s námi dopadne? Co bude dál? Nevíme. Bůh to ví. Ale nepoví. A kdyby pověděl, bylo by nám to k něčemu!? Sotva. Uprostřed příběhu můžeme a máme prostě důvěřovat, že konec a konce jsou v rukou toho, který je dobrý…, „který“, jak to perfektně vystihl sv. Pavel, „dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.“ Tam, kde to vypadá na nicotu a prázdnotu, najednou bác… plnost života a bytí…

V životě Abrahama a Sáry ta nicota a prázdnota mělo podobu neplodnosti – bezdětnosti – bez budoucnosti. V životě našeho Pána to má podobu kříže – ukřižování – smrti na kříži. To je veliká hrůza a nespravedlnost a triumf zla. Tady jsme na hraně života a smrti. Dokonce spíš za hranou. Kříž otvírá propast smrti a zmaru. Až člověka mrazí. - A najednou bác… plnost života a bytí… plnost lásky! To by člověk nečekal. Tady je Bůh! Tady je pramen života a bytí – smyslu a plnosti! Kdo by to byl řekl!? Jen důvěra v Boha. Víra to ví. Víru nezastraší ani tma ani smrt ani jakákoli hrůza! Víra to ví. Víra, jakou má Abraham a nejvíc Ježíš. Je to veliké tajemství. Příliš veliké a hrozné na slabého člověka.

My na něm přesto máme podíl. Když jsme se rozhodli následovat tohoto Ježíše, bylo nám to přiřčeno. Podíl na kříži. Představme si to. Přemýšlejme o tom. Pořád, ale obzvlášť před Velikonoci. Máme podíl na kříži. Víme, že to tak má být. Ale přece: upřímně řečeno: Pořád je to hrůza. Kdo ví, že to je pravda a že to není absurdní úlet? Ten, kdo zná konce a má je v rukou. Věříme mu? Věříme mu, že on dává život mrtvým a povolává v bytí to co není? Věříme mu, že se nemusíme bát žádné tmy a nicoty. Že vždycky a všude dá život a bytí i nám? Půjdeme dál tou Boží cestou. Je těžká – velmi těžká. Ale jako jediná dává smysl a vede k dobrému cíli…

Pomoz nám, Pane, abychom dokázali pokračovat ve tvé cestě, abychom došli do dobrého cíle a nakonec tě spatřili a zpětně taky zahlédli, že jsi nás celou tu cestu nesl ty sám.

design by exarion.cz | 2009