Zamyšlení

OPRAVDU Syn Boží...

Květná neděle - B

Mk 11, 1-11/ Iz 45, 21-25/ Fp 2, 5-11/ Mk 15, 24-41

Vjezd do Jeruzaléma na oslu to je jasný signál – prorocké znamení. Mělo je to trknout. A taky trklo. „Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ (Za 9, 9) Konečně je tady. Věříš? - Co udělá? - No, zachrání nás. Mimochodem, to je to volání Hosanna. To není provolání slávy. To je naléhavá prosba o pomoc. „Tak už nám pomoz!“ - „Tak už nás zachraň!“ Ovšem takhle volat má smysl jen na toho, kdo je přítomen, mocen a volen. Je tady, může a chce. To všechno máme v Ježíšovi. Volejme! Klidně křičme! Všechno svou bídu a beznaděj, frustraci, depresi… co v sobě nosíme. Hosanna. Hebrejsky to zní: Hošíanná. Gramaticky: zesílený imperativ. Smíme před ním vykřičet svou bídu. Protože je tady. On. Co udělá? No, zachrání nás. Ale jak?...

My to už víme. Ale zkusme aspoň na čas setrvat v tom obrovském očekávání. Něco se stane. A je to na spadnutí. Co to bude? Není to i náš okamžik?

Setrvejme v tom očekávání. Dejme do toho všechnu svou touhu po spáse. I své obavy, jestli to dokážeme – úplně až do konce. „Zachraň nás. Dej nám, ať necouvneme. Ať se naše důvěra neztratí. A nejen ta naše, ale taky našich našich bližních.“ Ale to jsou vlastně všichni lidé. Jestli jsme snad něco pochopili v uplynulých měsících, pak snad to, že jsme si jako lidé bližší vůbec. Že jsme si navzájem bližními, i když žijeme v různých koutech světa. Stejně ohrožení, smrtelní a stejně toužící žít. Stejně toužící po tom, co je věrohodné, dobré, pravdivé a krásné… „Co nás nakonec přivádí do tebe, Bože.“

Je to tady – přítomné. On je tady...

A ještě k pašijím. Tentokrát vyznání římského setníka. To je zvláštní důraz sv. Marka. Teprve tady a teď ve smrti – doslova „v posledním vydechnutí“ Ježíše se vyjevuje, kdo to opravdu je. Teprve teď se to smí naplno říct. Teď už nehrozí, že to my lidé nějak překroutíme. „Toto byl opravdu Syn Boží!Opravdu (řecky: aléthós – pravdivě). On přišel od Boha a pořád zůstává v Bohu. Teď – teprve teď je to nad slunce jasné.

Cítíte ten paradox!? A je to tak dobře. Tady si uvědomujeme, že jsme se ocitli v koncích. Teprve teď se nám může otevřít Boží svět. Ten paradox vůbec nebyl na překážku. Naopak. Nejlépe ukázal na to, že tady se děje největší tajemství. „Tady je nejvíc Bůh při díle.“ Ten římský voják to poznal. A tak mocně ho to zasáhlo, že to řekl. Představuji si (mohu se mýlit), že to nešlo neříct a že to řekl rád. Musel to být cizinec a pohan, kdo to nakonec řekl. Tak jako je Bůh Pán a Stvořitel cizincem mezi námi.

V tom divném, těžkém a bolestném – kde bychom už nic nečekali – se Bůh dává poznat. Takové vyznání se neříká jen tak. Tady se člověka dotýká to, co je dobro, pravda a krása… to autentické… nejhlubší… Tam, kde by to člověk nečekal. Tam kde by už nikdo a nic nečekal.

To je naděje pro nás chycené v této pandemii a jejím marasmu. To je naděje pro všechny, kdo se ocitli v koncích; kdo jako by prohráli v zápase se zlem, lží a nenávistí… Kolik takových lidí bylo, je… a asi ještě bude!?

Mysleme na všechny ty situace, kdy to po lidsku vypadá, že je to v ….. Jak to vůbec ještě slušně říct…? Tam, kde už skoro nic nezbylo… se s námi potkává Bůh…. A v něm život věčný Dobra, Pravdy a Krásy a zlo je poraženo… na samé hranici našeho malého světa… se otvírá něco nového – velký svět Boží.

Pane, dávej nám takovou víru, abychom došli až tam...

design by exarion.cz | 2009