Zamyšlení

Spojeni se Vzkříšeným...

2. velikonoční (Quasimodogeniti)

Sk 4, 32-35/ 1 J 1, 1-2, 2/ J 20, 19-31

Stůl Božího slova máme dnes opět víc než bohatě prostřený. Tolik skvostů! Na co obzvlášť upozornit?! Prosím, dívejte se sami. Všímejte si. Každý detail může otevřít cestu… Rozhodně se nespokojte s tím co řeknu já. (Ani se tím nenechte odradit :-) Všímejte si. A věřte, že vás osobně povede Duch…

Vzkříšeného nevidíme. V tom jsme na tom hůř než apoštolové. A přece to s námi není tak zlé. Naopak! Vidět není to nejdůležitější. V našich podmínkách to dokonce může být k ničemu. Blahoslavení (tedy šťastní sami v sobě i v očích Božích, opravdu naplnění,) jsou ti, kdo neviděli, a přece uvěřili.

Jsme se Vzkříšeným vnitřně spojeni, i když ho nevidíme. On nám dává svého Ducha, stejného Ducha, který ho přivedl na kříž a vzkřísil ho… On nám vládne. To znamená: osvobozuje nás. Od vin. Těch našich i těch druhých. To je někdy těžší než ty naše. Osvobozuje nás k odpuštění. Staré hříchy a rány už nebolí, už nesvazují a neblokují na další cestě. Ale nepředstavujme si to idylicky. Je to zápas. Těžký vnitřní zápas. Bolí to. Čím je křivda větší… čím déle trvá… Víte a znáte, jak si my lidé dokážeme navzájem ubližovat… mnoha způsoby… Chtěli bychom to odpuštění mít rychle za sebou a trápí nás, že to tak nejde… Přesto anebo právě proto můžeme důvěřovat Duchu, který nás spojuje se Vzkříšeným, že on nás k tomu nakonec přece jen dovede. Odpuštění je zázrak. Ten největší. Žádný div, že cesta k němu není jednoduchá.

Duchovní spojení se Vzkříšeným nás osvobozuje od egocentrismu. Že už nám přestane jít o nás samotné. O naše potřeby. Dokonce i o naši spásu. Přestaneme být středem světa. Zase nepředstavujme si to idylicky. My na sebe myslíme a budeme myslet. Nemůžeme se anulovat. Musíme být sami sebou. Druhým nemůžeme nabídnout nic jiného než sebe sama. Ale už tam nebude to cosi… nevím, jak to říct. Ta nezdravá vazba? Asi ano. Povede nás ke zralému, vyváženému vztahu k sobě samému, k Bohu i lidem a vůbec všem a všemu – a taky k vědomí sounáležitosti s druhými a k ochotě dělit se. „Nikdo neříkal o ničem, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné.“

Duch nás osvobozuje ke spoluúčasti. Stali jsme se součástí něčeho většího, příběhu Ježíše z Nazareta…, jeho kříže a jeho vzkříšení. Ani si nedovedeme představit, jak je to veliké, krásné a slavné… Myslíme na to a těšíme se… ale stejně tak cítíme jakousi bázeň. Něco tak velikého, krásného a slavného… a já?! Mohu do něčeho takového patřit? Mohu být do něčeho takového opravdu přijat? Tu nám přichází Duch na pomoc, abychom se s tím nějak „srovnali“ sami v sobě. Říká nám: „Ano, můžeš, neboj. To zvládneš.“ - „Abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem…“

Duch nás vede k radosti. Velikonoční radosti. Ani k ní není cesta samozřejmá. Jen se podívejte, čím si museli projít učedníci – třeba Dvojče Tomáš – a ty ženy. Máte-li nějakou představu radosti (a to byste jako správní křesťané mít měli :-), zkuste na ni zapomenout. A věřte, že je mnohem, mnohem větší. Máte-li to spojit s nějakou představou, pak si představte chvíli, kdy z vás padnou všechny starosti… všechna břemena… všechny nejistoty a strachy… a vy najednou víte, že vám nikdo a nic nemůže vzít… Ta nepředstavitelná úleva! Rozhlédneme-li se kolem sebe, vidíme čím dál méně důvodů radovat se. Pořád ta pandemie, ta opatření, ty problémy s očkováním, výkony našich politických představitelů čím dál tím hroznější a hanebnější, ta bezmoca ten strašlivý myšlenkový zmatek a rozdělení, které jde napříč všemi skupinami – i mezi věřícími. Snad všichni mají „nějaké informace a důkazy, které nám ti mocní utajují, a je jasné, že…“ Všichni to znáte. Každému z vás občas přijde nějaký takový e-mail, který musíte rozhodně poslat dalším… Tak v tom žijeme. Ani to jaro letos zatím nic moc… :-) Radost není v tom, že ty problémy, bezmoc a zmatek přestaneme vnímat. Tato radost znamená, že zakusím navzdory tomu všemu působení vzkříšeného Pána, že on je s námi… Možná je to malé, nenápadné, ale skutečné. Ani cesta k této radosti není jednoduchá. (To jsem už říkal.) Ale Duch, kterého nám dává Vzkříšený, nás k ní přece jen vede - pomalu, jemně a citlivě, ale spolehlivě.

Díky, Pane, že smíme mít účast na tvém životě.

Díky, že smíme doufat, že nás provedeš všemi zmatky k radosti věčné.
design by exarion.cz | 2009