Zamyšlení

Větší než naše srdce...

4. velikonoční B (Jubilate)

Sk 4, 5-12/ 1 J 3, 16-24/ J 10, 11-18

Dnes bych se rád věnoval čtení z 1. Listu Janova. Protože o Kristu Dobrém pastýři už jsem mluvil mnohokrát. Ale předem vás varuji: bude to těžké – a dlouhé. Zvu vás k podniku, který se nejspíš moc nepodaří… Skončí jako torzo… Možná se v tom úplně ztratíme…, ale snad nám to přece jen bude k užitku…

Není to lehké čtení. Jednotlivá slova a věty jsou celkem jasné, ale souvislosti mezi nimi! Takový zvláštní sled velkých myšlenek (místy ještě vyhrocených) pospojovaný tak podivnou argumentací. Logika těchto celků je poněkud… nelogická :-) Ne a ne se nám to propojit. Jako by to pořád nějak unikalo našemu rozumu. Nebo se pletu? :-?

„Podle toho jsme poznali, co je láska…“ Pro vyjasnění připomenu ještě obsah pár předchozích veršů. „My jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry (taky sestry :-).“ Neprokazovat lásku znamená zůstávat ve smrti. Tedy nemít podíl na věčném životě. Můžete mít mimořádné duchovní zkušenosti, ale bez lásky zůstáváte úplně mimo. „Kdo nenávidí svého bratra, je vrah“ (!). Při tom nenávidět znamená nemilovat. Můžete být celkem hodní a etičtí, dokonce etičtější než druzí a jste dočista mimo. Takto prosté to je: buď láska nebo nenávist; buď život nebo smrt.

Teď ale, co je to láska? Jak vypadá? Kde ji můžeme spatřit? Na NĚM. Že on za nás položil život.On žije pro nás…, pro Boha a pro nás… ne pro sebe. Nejde mu o sebe sama… proto má podíl na ŽIVOTĚ z Boha. Toto je láska. Nic menšího než žít pro bratry a sestry. Nemusí hned jít o fyzické mučednictví.

Láska se projevuje činy. Řeči nepomůžou. Projevovat lásku znamená podělit se o to málo, co jsem a mám. Říká se tomu „zázrak dělení se“. A skutečně je to zázrak. O nic jiného nakonec nejde. Těžko budeme dosahovat Ježíšova příkladu. Dobré bude, když se aspoň budeme přibližovat. Když k tomuto cíli budeme směřovat.

To nám bude vodítkem k našemu sebepoznání. Abychom poznali, jestli se neklameme. Snadno sebeklamům propadáme. Budeme-li projevovat lásku aspoň trochu jako Ježíš, upokojíme svá srdce, i když nás bude (naše srdce) obviňovat (ř. kataginóskó). Co to je to obviňování našeho srdce? Svědomí? Naše nitro? Naše vnitřní motivace? To, kdo doopravdy jsme a o co nám jde? Naše identita? Odkud a kam jdeme a čím jsme si prošli. K tomu patří naše vnitřní nejistoty a pochybnosti. Věřím? Opravdu? Miluji? Opravdu? Taky třeba strachy, že bychom mohli zradit a prodat svou duši. „Snad já, Pane? (Mk 14, 19)“. Je to takové to sebepoznání, které člověka sráží a táhne dolů. Dokonce ani toho se nemusíme bát.

Jestliže vím, že mi – byť nedokonale – jde přece jen víc o druhé, že se nebojím něco ztratit… povede to k pokoji srdce. Ten nespočívá v tom, že si začnu věřit, ale naopak začnu věřit JEMU… že jeho láska je větší než mé nejisté srdce… a že celý můj nejistý život je v jeho dobrých rukou. Že to nejsem já, ale ON. Neberme to jako alibismus, nýbrž jako osvobození: „Záleží na mě a na mém postoji. Ale nad tím vším bdí Bůh… a ve své lásce mi pomůže, abych to nezpackal...“

To nás osvobodí ve vztahu k němu a očistí i naši modlitbu. Budeme se modlit tak, aby to Bůh mohl vyslyšet. V naší modlitbě už nepůjde o prosazování našich přání, ale těch JEHO.


Pak se tam také objevil souhrn toho, oč jde v křesťanském životě. Za prvé: věřit jménu Ježíše Krista. Přičemž jméno není slovo, označení. To je Ježíš sám a všechno, co s ním souvisí. To je spása světa mocí Boží lásky. Mocí sebeoběti na kříži a mocí vzkříšení. Za druhé: prokazovat lásku bratřím – sestrám. Jedno je propojené s druhým a vyrůstá z prvního. Víra není bez lásky a láska není bez víry. To stačí. V tom je všechno.

Kdo toto zachovává, poznává - třeba ke svému úžasu - že přes to, jací jsme, zůstáváme v Bohu a Bůh v nás. Dokonce on nám dává svého Ducha. Svůj život. Své nejniternější tajemství. To je nebe!

Ale zatím zpět na zem. Všechny ty veliké a úžasné věci se projevují a začínají úplně obyčejně: Třeba že dokážu uznat svou chybu. Že řeknu „Promiň“. Že nemyslím jen na sebe, ale spíš na druhé. Že se budu taky dělit o to, co jsem a mám. Že přijmu svou chudobu, slabost, nedokonalost a zranitelnost a budu na ně stále méně myslet. Že dokážu druhým věnovat víc času, pozornosti a skutečného naslouchání…, že dovolím Bohu, aby více řídil můj život… Tady bych skončil. Další domýšlejte, prosím, každý sám u sebe nebo i společně...

design by exarion.cz | 2009