Zamyšlení

Na pokraji velikého srázu...

5. neděle velikonoční B (Cantate)

Sk 8, 26-40/ 1 J 4, 7-21/ J 15, 1-8

Nejprve malé opakování z minulých nedělí: Vzkříšeného nevidíme, ale jsme s ní spojeni vnitřní poutem Ducha – to jest lásky a svobody. Takové je tajemství našeho křesťanského života v tomto světě. Spojeni vnitřním poutem Ducha. V něčem je to pro nás výhoda, ale na druhou stranu je to taky těžké. Jak se dnes říká: Je to výzva. Velká.

Jak toto spojení se Vzkříšeným může vypadat, jsme dnes slyšeli.

Nejprve zvláštní příběh jáhna Filipa s etiopským dvořanem. Celé to bylo v režii Ducha. Šlo o načasování -synchronizaci událostí. Ale Filip musel být na podněty Ducha naladěn – otevřen. Že to bylo ono, poznáme často až ex post. Takhle vlastně začalo křesťanství v Africe – v Etiopii. Může to být model a povzbuzení pro nás. Jít po cestě, kterou jdou naši bližní. A stát se jim společníkem na cestě. Naslouchat jim. Třeba i pomoct, aby porozuměli svým myšlenkám. Pomoct jim najít odpověď. „O kom to prorok mluví?“ - „Co to je?“ - „Ohlašoval mu Ježíše.“ A to tak, že cizinec nejen porozuměl, ale hned zatoužil být s tímto Ježíšem spojen ve křtu. Vyznal: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ A Filip ho taky hned pokřtil. - A už se zřejmě nikdy neviděli.

Žasnu nad Filipovou schopností mluvit o Ježíšovi tak, že to probouzelo víru, i nad citlivostí vůči posluchačovi a nad velkorysou důvěrou v působení Ducha. Prostě mu (tomu etiopskému potentátu) ukázal cestu a pokřtil ho… a ponechal ho působení Ducha.

Kam přišel, přinášel radostnou zvěst. Mluvil o Ježíšovi tak, že to přinášelo radost, naději a svobodu. Ach, kdybych to dokázal taky! Máme za sebou mnoho staletí zkušeností. Je to výhoda i překážka. Už je to moc známé, takové obehrané. Když k tomu připočítáme selhání církví i jednotlivých křesťanů. A nové výzvy, které máme vždycky tendenci odmítat a zatracovat, tak to není vůbec jednoduché. Mnohdy se cítíme my křesťané jako obránci jakéhosi starého tradičního světa, který byl dobrý a který musíme bránit před tím zlým novým bezbožným a indiferentistickým světem a jak všelijak jej nálepkujeme. A z radostné zvěsti jsme udělali mnohdy ideologii tohoto starého světa. Kéž by přišel nový impuls! Možná tím, že budeme důvěřovat tomu, že Vzkříšený jde před námi i v tomto současném světě a jeho Duch vede i nás. Kdybychom byli víc otevření tajemné přítomnosti v Novém! Kdybychom více důvěřovali jeho působení! A nebáli se tolik! Jeden můj známý říká, že nemluvíme jazykem dnešních lidí. Nevím, jak by to mělo vypadat: mluvit jazykem dnešních lidí. Ale souhlasím s ním. Vytvořili jsme si svůj svět a mluvíme svým jazykem… Jako bychom se zavřeli ve večeřadle anebo zabydleli na Hoře Proměnění. Je nám tak dobře. Ale co když se míjíme s lidmi a taky s Kristem?! Nemáme chodit po cestách našich současníků a naslouchat. Poslouchat, co lidé čtou, na co se dívají, co je zajímá. Ne, abychom to využili ve svůj církevní prospěch, ale abychom poznali a mohli ukázat, jak je Vzkříšený tajemně přítomen. Věříme, že je.

Tak to bylo k jáhnu Filipovi a vznešenému eunuchovi z Etiopie.

Pak jsme slyšeli další část o lásce z 1. Listu Janova. Láska je Boží. S láskou je to podobné jako se svobodou. Je jedna a nedělitelná. Kdo miluje Boha, miluje i lidi. Kdo miluje lidi, miluje i Boha. Buďto je anebo není. Ale když je, to se potom dějí věci! Každá zkušenost lásky – každá – nám umožňuje porozumět aspoň trošku Božímu tajemství. Anebo spíš ho zaregistrovat. Znáš-li zkušenost lásky, člověče, znáš (aniž si to nejspíš uvědomuješ) aspoň maličko, kdo je to Bůh.

Nežijeme sami ze sebe, ale z Boha – z Ježíše – z jeho oběti – z jeho vydávající se lásky, jak se ukázala na kříži a ve vzkříšení. Kdo zná tuto vydávající se lásku a je schopen ji alespoň maličko opětovat, zná toto tajemství. Víra učí, že toto tajemství tvoří základ světa – jeho rozmanité pestrosti a krásy. Stejné tajemství se přelévá i do našich životů. Boha nelze v tomto světě vidět, ale milujeme-li a jsme-li milováni, máme šanci Boha zakusit… uvědomit si, jak on je s námi a my s ním. Vzkříšeného nevidíme, a přece jsme s ním vnitřně spojeni.

Dovolte ještě poznámku o lásce a strachu.Láska nezná strach… Kdo se bojí, ještě nedošel dokonalosti v lásce.“ Znamená to, že když se bojím (někdo je bázlivější nátury), že nemám lásku a tedy neznám ani Boha? Nemyslím si to. Konkrétní výpovědi Písma bychom neměli rychle zobecňovat. V jednom výkladu jsem četl, že strachem se tu nemyslí strach obecně – emoce, kterou všichni známe a která patří k naší psychologické výbavě, nýbrž strach před Božím soudem. Strach z toho, že nás Bůh odsoudí a odmítne. Poznání lásky, která se projevila v kříži a vzkříšení, mění náš přístup k Bohu. V něm už není místo pro strach. Bůh i tak pro nás zůstává nevyzpytatelným tajemstvím. Přebývá v nepřístupném světle. Potkat ho, je jako běžet po horách, najednou se ocitnout v mlze a tu zjistit, že stojím nad obrovským srázem… Přesto vím, že toto tajemství je dobré, plné světla a života, opakem samoty a odmítnutí. Naopak je to plnost přijetí. Jsem hodně nesvůj, ale už to není ten starý strach. Čím víc poznáváme Boha, jak nám ho ukazuje Kristus, tím méně strachu a o to více láskyplného respektu.

My milujeme, protože Bůh napřed (řecky: prótos) miloval nás.“ Všechno to začal Bůh. Je to čistě jeho iniciativa. Nic ho nenutilo, ale udělal to. A dělá pořád. On ví, co dělá. My jsme jen přijali jeho pozvání. A děláme to pořád. (Děláme?) To znamená, že jeho láska je silnější než cokoli. Ona nás nese a drží. O ni se smíme opřít a jí se smíme chytnout, když naše vlastní láska slábne a prochází nejrůznějšími krizemi…

Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce…“ (J 15, 9) .

design by exarion.cz | 2009