Zamyšlení

Dětské žvatlání a láska...

6. velikonoční B (Rogate)

Sk 10, 44-48/ 1 J 5, 1-6/ J 15, 9-17

V prvním čtení bych se rád zastavil u slovního spojení „mluvit ve vytržení mysli“. Doslovný překlad zní „MLUVIT JAZYKY“. Jazykově a gramaticky je to správné, ale co se tím myslí? Prostě je to takový „překladatelský oříšek“. Možná by to chtělo doplnit nějaké přídavné jméno. O jaké jazyky se tu jedná? Jiné? Andělské, nebeské…? Tak nějak. Není to přesné. Nedá se to zachytit. Maximálně se tomu můžeme přibližovat. Taková řeč je jedním z projevů Ducha svatého v člověku. Jak to zní? Myslím: takové mluvení. Asi nejrůzněji. Nejspíš tu nejde o zvuky, co takový člověk vydává. Spíš o hloubku (chcete-li, podstatu) takového mluvení. Mluvili jako Boží děti. Jaká je to řeč? Přemýšlejme o tom. Za sebe bych řekl: Ať to zní jakkoli, je to nejspíš řeč plynoucí z důvěry v Boha, z vědomí Boží blízkosti a lásky… Těm, komu je toto mluvení určeno to pomáhá, dodává jim důvěru a útěchu, osvobozuje…

Hlavní sdělení dnešního čtení ze Skutků je toto: Duch svatý sestoupil dokonce i na pohany. Překročil hranice, které my lidé tak rádi mezi sebou stavíme… pro jistotu, ze strachu, před těmi druhými, těmi jinými. To Duch nedělá. Naopak! Muselo to být pro chudáka Petra… a ještě víc pro jeho druhy hodně těžké. Jen si to představme: vidět něco takového. Že nemáme „patent“ na Božího Ducha jen my…

Ale pořád se vracejme k tomu hlavnímu sdělení. Duch se nebojí překročit hranice. Nebojí se toho nového. Nebojí se jinakosti. Vede nás… rozhýbává nás stejným směrem. Pochopitelně to pro nás není jednoduché. Zvlášť pro určité povahy. Smíme doufat, že Duch to ví… a jedná s námi co nejlaskavěji...

Další dvě čtení jsou doslova „prošpikována“ slovy jako „láska“, „milovat“, „mít rád“. Můžeme místo nich použít třeba tyto ekvivalenty: „přijetí“, „být kladně naladěn“, „pomáhat“, „pozorně naslouchat“, „sdílet se“. Nejsou dokonalé (=ty navržené ekvivalenty), vím, ale snad aspoň trochu pomůžou :-). A jestli přijdete na lepší, tak klidně použijte je.

K tomu nabídnu ještě pár myšlenek. Jen takové uspořádání. Ve třech bodech. Nic složitého!

1) Jsme milovaní (a dosaďme si ony navržené ekvivalenty). Jsme milovaní Bohem. My. Úplně od začátku. Dřív než jsme mohli cokoliv udělat. Prostě jsme milováni. A nikdo a nic na tom nemůže změnit. Víme to jistě (i když v sobě pořád zápasíme s pochybnostmi o tom – někdo víc, někdo míň). Víme to jistě, protože jsme uvěřili Ježíšovi.

2) Jsme milovaní Ježíšem. Víme to jistě, protože on to říká a protože se místo nás vydal na smrt. Otevřel nám své srdce. (I když moc dobře věděl, co jsme zač a čeho všeho jsme schopni :-) Učinil nás svými přáteli. Dal za nás svůj život – svou duši. Ne z povinnosti ani z principu, ale kvůli nám. Protože mu na nás osobně opravdu záleží. Protože ho opravdu zajímáme. Protože je v nás něco, co ho přitahuje.

Jsme milovaní Ježíšem. To je základní fakt našeho života. To je náš základ. Naše kořeny. ( I když se tomu pořád něco v nás brání uvěřit…) Jediné, na čem záleží, je láska. Ta jeho (=Ježíšova) k nám. Ta v nás a s námi, když se jí otevřeme, dokáže pravé zázraky.

3) Z této prvotní lásky Boží a Kristovy pak vychází: „To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali…“ A opět si můžeme vzít na pomoc naše pomocné ekvivalenty :-). Protože jsme tak milovaní (nezávisle na našich pocitech), můžeme a máme (taky nezávisle na svých pocitech – sympatiích a antipatiích) přijímat druhé, naslouchat jim, zajímat se o ně, o to, co se to vlastně pokoušejí sdělit… a tak dále.

O to jde, že láska k Bohu se projevuje láskou k lidem. Jeden moudrý svědek Boží, jezuita Franz Jalisc, to formuloval takto: „K Bohu se chováme tak, jak jednáme s lidmi.“ Jedna zkušenost – dá se říci: „jedna banální hádka o umývání nádobí“ - mu pomohla učinit tento objev a ukázala mu cestu z jedné osobní krize víry.

Jak se chováme k lidem, stejně tak se chováme k Bohu. Jak se to vlastně chováme k sobě navzájem?
design by exarion.cz | 2009