Zamyšlení

Nekonečné moře lásky...

Nejsvětější Trojice -cyklus B

Iz 6, 1-8/ Ř 8, 12-18/ J 3, 1-17

Vyznáváme trojjediného Boha. Co to vlastně znamená? Každé naše mluvení se tu ukáže jako nedostatečné. To nemusí znamenat špatně (jako ve škole). Naše řeč na toto téma při sebelepší snaze prostě nestačí. Bůh je nepochopitelné, nepředstavitelné a nevyjádřitelné tajemství. Při setkání s ním nás jímá bázeň. Jako když člověk jde v mlze v horách a najednou se ocitne před srázem a hledí do strašlivé hlubiny, kde dna nedohlédneš... Přitahuje nás jeho sláva a zároveň nesnesitelně vnímáme svou nehodnost. Až Ježíš nás učí, že toto nepochopitelné tajemství je tajemstvím lásky… Tento Bůh nás miluje. On nás naplní a učiní dokonale šťastnými… ale tajemstvím pro nás zůstane…

Bůh je tajemstvím, které nás přesahuje… To nám dnes připomněl příběh o povolání proroka Izajáše. Stalo se to někdy kolem roku 740 př. Kr. Izajáš „uviděl“ Boží slávu v chrámu. Má se za to, že byl knězem a při bohoslužbě se mu toto stalo. Najednou si uvědomil, že Bůh je tu přítomen. Vyvýšený trůn, královský plášť přesněji jeho lem naplnil chrám. Jen lem jeho roucha! Co teprve živý Bůh! A planoucí serafové. Seraf znamená planoucí, žhnoucí… Jen služební duchové! Co teprve živý Bůh! A volání: Svatý, Svatý, Svatý… Mohlo to znít jako volání mnohých ze všech stran. Jen to jediné: Svatý, Svatý, Svatý... A dým… oblak? Kadidlový kouř? A chvějící se prahy a veřeje chrámu… jako při zemětřesení. Jen si to celé zkuste představit.

Na to se dá říct jediné: „Běda mi!“ „Nemohu obstát! To nemůžu přežít! Blízko takového Boha nemůžu být. Nemám na to a nikdy mít nebudu!“ Hrozný zážitek! A přece tento Bůh sám umožní Izajášovi setrvat ve své blízkosti. Očistí ho. Žhavým uhlíkem asi z kadidlového oltáře. To muselo bolet! Setkání s Bohem je krásné a… náročné. Velmi náročné.

Tento Bůh – ten samý – nám jde v Ježíšovi naproti. V Ježíšovi je stejná sláva. Totéž co tolik poděsilo Izajáše a Mojžíše a další… Tento Bůh se nám vydává a přijímá nás… To je ještě větší síla. On se pro nás rozdává a přijímá nás. Učinil nás svými syny a dcerami. Patříme jemu. Nedlužíme nic sami sobě ani nikomu druhému. Patříme jemu. Jsme svobodní. On nám dává svého Ducha. A ten v nás potvrzuje, že to je pravda, že jsme skutečně jeho dětmi...

Abychom mohli patřit Bohu, musí se něco v nás změnit – a ne někde na okraji, ale v samém středu naší bytosti. Musíme umřít sami sobě, abychom mohli v něm povstat k novému životu. Nenarodíme-li se „znovu“ nebo taky „seshora“, nemůžeme spatřit Boží království. Musíme se ocitnout na rozhraní bytí a nebytí… úplně se svěřit do Božích rukou… nechat to všechno na jeho Duchu. Protože jen on nás může uschopnit, abychom tím dobře prošli… abychom to špatně nepochopili a nezabloudili… anebo úplně prostě: abychom těžkosti tohoto přerodu vůbec unesli a vydrželi to…“ - A tento Duch nám byl dán a je s námi… a pomáhá nám... na naší cestě do Boha (sv. Bonaventura).

design by exarion.cz | 2009