Zamyšlení

Pán bouří a vln...

12. neděle během roku B

Jb 38, 1-11/ 2 K 6, 1-13/ Mk 4, 35-41

Než se pustíme do hlavního tématu, tak aspoň krátce ke čtení z 2 K. Začíná slovy: „Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno… Milostí tu sv. Pavel myslí usmíření, které nám Bůh daroval a nabízí v Ježíšovi. Ale co znamená ono „naprázdno“? Kdo přijímá milost naprázdno? Křesťané, kteří věří, modlí se a chodí na bohoslužby, ale jako by je ta milost v jejich životě nijak nepoznamenala? Můžeme pro to, aby milost nebyla naprázdno, něco udělat? A co? Vděčně ji přijímat? Přistupovat k druhým s láskou podobnou té Boží? Uvědomovat si, že to nedokážu, že potřebuji Boha – a bez něho jsem ztracen a při tom se nebát se své chudoby a prázdnoty, protože důvěřuji Bohu, že mne naplní? To mi přijde asi nejbližší. Ale co myslíte vy?

Ježíš utišil hroznou bouři, vítr a vlny. Zachránil tak vystrašené učedníky. Co to znamená? Jaké poselství nám tento příběh přináší? Je mocen utišit i naše bouře, vítr a vlny, které děsí nás. Je mocen provést nás našimi strachy. A taky to dělá – a udělá. Tak tento příběh přináší úlevu. To je asi to nejdůležitější. Úleva a osvobození. Ale zdaleka to není všechno.

Když se v oné situaci trochu víc rozkoukáme, přicházejí nové otázky a výzvy. Na začátku se báli, že utonou. Na konci příběhu cítí bázeň. To je ta cesta: od strachu k bázni. Ta není strach, ale spíš úcta plynoucí z hlubšího poznání. Uvědomili si, že tento Ježíš bude někdo mnohem větší než tušili. A to už něco tušit začali! Ptají se: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ No, kdo asi…? Snad je to u nás podobné. Víme, že Ježíš je Pán a Boží Syn a Spasitel, ale když projdeme takovou bouří s ním, jako bychom to věděli „tak nějak jinak“. Víc? Spíš jinak. Musíme se znovu ptát. „Kdo to jen je?“ To neznamená, že naše dosavadní odpovědi byly špatné. Jen to byla slova a teď přišla realita. Náš vnitřní svět (i ten křesťanský, náboženský) jako by se nám tím „tak nějak“ rozbil. Ale jsme blíž skutečnosti. Toto prožíváme s Bohem. To je základní zkušenost s Bohem.

V prvním čtení jsme se setkali s Jóbem. Proč bylo vybráno zrovna toto čtení, je jasné. Má nám pomoci pochopit, kdo tento Ježíš je. Ale Jób tam patří i z jiného důvodu. Jeho zkušenost se tolik podobá zkušenosti vyděšených učedníků na lodi.

Spravedlivý Jób vystavený nejtěžším zkouškám je tak sám. Nikdo mu nerozumí. Nikdo ho nemůže utěšit. Ani přátelé. Povídají věci, které vypadají moudře, ale nepomáhají. Vůbec totiž nechápou. Jób se chce obhájit před Bohem. Chce, aby mu někdo rozuměl? Snad to tak lze říct. Kdo jiný by mu rozuměl než Bůh?! Vždyť on je dobrý a spravedlivý! Jób touží po setkání s Bohem. A stane… Právě to jsme dnes slyšeli. Do lidských řečí dobře míněných, ale nikam nevedoucích, vstoupí on sám. Přijde (jak jinak?) ve vichřici. V běsnění živlů. A najednou je tu on. Je to on, a přece úplně jiný, než si Jób představoval. Je to Pán děsivých moří a vichrů a vln a obrovských sil… Už to není Jób, kdo se ptá. Ptá se Bůh. A žádný člověk – ani spravedlivý Jób – nedokáže odpovědět. My lidé se díváme na věci ze své perspektivy. Přirozeně. Máme své hodnoty a otázky a představy, jak by to mělo být. Ale když se s námi potká Bůh, najednou si to uvědomíme: ta jeho perspektiva je úplně jiná, vyšší - mnohem, mnohem vyšší. Proč se Bůh ptá? Přemýšlejme o tom. Aby nás pokořil? Přemohl? Je on takový? Neptá se spíš proto, aby nás uvedl do své perspektivy?

Bůh s Jóbem nemluví o jeho utrpení. To je pro nás těžké. Právě to bychom od něj čekali. Proč to nedělá? Zase: přemýšlejme o tom. Nebo mluvme o tom s ním. Možná nám neodpoví přímo, ale ukáže nám všechno ze své perspektivy. Zdá se nám, že Bůh mlčí k utrpení tolika lidí. Je to tak doopravdy? Proč mlčí? Co to znamená? Přemýšlejme o tom. Nebo o tom mluvme s ním.

Ježíš se ptá učedníků: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ Ježíš se taky ptá. Jako Bůh. Je to výčitka? Údiv? Co tam slyšíme? A nemohlo by to být jinak?

Tak ustrašení! My lidé stejně jako všichni živí tvorové – nebo ještě víc než všichni živí tvorové – se bojíme smrti. Žádní div, že se lidé v bouři na jezeře, bojí. Ten strach jen tak nepotlačíme. Prostě je a patří k nám. Ale můžeme se učit jím procházet nebo jít s ním. I když se budeme bát, budeme důvěřovat. Nikoli naší důvěrou, ale tou Ježíšovou. I kdyby se bouře neutišila, i kdyby nás vlny nakonec pohltily, smíme doufat, že Bůh nás neopustí. Zůstane s námi až do konce. A my poznáme, že to, co z naší perspektivy vypadalo jako konec, je přechod do perspektivy Boží.

design by exarion.cz | 2009