Zamyšlení

To nejlepší a nejsmysluplnější vůbec...

13. neděle během roku B

Pl 3, 24-33/ 2 K 8, 7-15/ Mk 5, 21-43

Dobré je čekat na spásu od Hospodina“, tak by se dalo shrnout poselství dnešního prvního čtení. Pochází z malého spisku Pláč. To je žalozpěv poraženého Izraele, nářek nad zničeným chrámem. Tady zní píseň Božích lidí, kterým se zhroutilo úplně všechno. Nejen stavby, ale hlavně celý jejich vnitřní svět. To je hrůza, kterou si asi nedokážeme představit. (Dnes možná po shlédnutí záběrů z poničených vesnic na Břeclavsku a Hodonínsku snad trochu ano.) Opravdová zkáza. A přece z toho úryvku – a ani nikde jinde – nezaznívá zoufalství a beznaděj. Bolest, to ano. Vždyť to je smyslem této knížečky: dát slova veliké bolesti, vyzpívat a snad i trochu ji vykřičet. Ta bolest musí ven. Jak jinak a kde jinde než v modlitbě přesněji modlitebním zpěvu.

Ale najdeme tam ještě něco víc. Paradoxně naději. Bolest je velká, ale naděje možná (nevím) ještě větší. Je dobré čekat na spásu od Hospodina. Je dobré nevzdat to. Dokonce, i kdyby to byl trest. Ti, co přečkali dobytí Jeruzaléma Babylóňany, to jako trest berou. I kdyby to bylo tak, pořád „čekat na spásu od Hospodina“ je to nejlepší a nejsmysluplnější, co člověk může udělat. I když to vypadá, že všechno je ztraceno, a že už to nikdo nedá do pořádku, má smysl čekat dobré věci od Hospodina.

I když se zhroutí dočista všechno a člověk neví, jak zítra dál, jestli vůbec nějaké dál bude, je dobré čekat Hospodinovu spásu. Bůh dává sílu. Bůh otvírá smysl. Bůh pomáhá dál. Bůh otvírá cestu.

Protože je milosrdný. Protože je údělem svých lidí. Tady máme dva mocné důvody k naději. První: Jaký je Bůh. Že v něm převažuje milosrdenství a soucit. A druhý: Pouto mezi Bohem a jeho lidmi. Biblickou terminologií je to smlouva. Slyšíme dnes svědectví o naději zdrcených Božích lidí. O to větší sílu má toto svědectví. To je vlastně spojnice mezi starozákonním čtením a evangeliem. Nešťastná žena to po léta nevzdala. Rodiče umírající dcery to nevzdali. Nevíme, jak si tu spásu a naději můžeme a máme ve svém případě představovat. Nevíme – a nemůžeme vědět, jak by se to mohlo stát. Ale to nevadí. Důležité je učit se v tom všem pořád vyhlížet Hospodinovu pomoc.

Ve druhém čtení sv. Pavel píše o sbírce pro chudé v jeruzalémské církevní obci. Zajímavé je, že tuto sbírku nazývá milostí ( řecky: charis). Zdá se to divné. Ale má to logiku. Přispět do sbírky znamená podílet se na milosti, na Boží dobrotě a lásce. V jakém smyslu? Tajemstvím Božího bytí je dělení se – sdílení. Nazval bych to „svatým dělením se“. Bůh se o všechno dělí. Dokonce (a to zní až nepatřičně), dokonce i o sebe sama. Tohoto největšího tajemství se účastním, když se dělím s druhými v nouzi. Jsem-li duchem v nouzi s vězni a zajatci v koncentračních táborech třeba v Bělorusku, Číně nebo Severní Koreji, s uprchlíky v uprchlických táborech někde na řeckých ostrovech a jinde, s obětmi přírodních katastrof a s mnoha dalšími. Toho se účastním, když ze svého něco dám… Sv. Pavel je v tom realistický. Začněme svým přebytkem. Cílem sbírky jako milosti není, abychom na tom všichni byli bídně. Něčeho máme víc, než potřebujeme… Jde o to, aby se vyrovnávaly rozdíly. K tomu potřebuji vědět, co mám, a co skutečně potřebuji. Opravdu toto všechno potřebuji? Proč nezkusit něčeho z toho se vzdát pro druhé? Možná teď nastává ten čas, abychom to změnili – možná že právě to bude zkušenost s Boží milostí, kterou hodně získáme. Možná. Ale to nepoznáme, pokud se o to nepokusíme.

A teď ještě k evangeliu. Pročítejte si ten příběh. Všímejte si, co kdo dělá a říká. Jak lidé reagují. Všímejte si, co dělá a říká a jak reaguje Ježíš. Je tam mnoho nádherných maličkostí i velkých věcí. Dívejte se a naslouchejte.

Ježíš svou přítomností probouzí naději, očekávání, že Bůh pomůže, že Bůh otevře dobrou změnu. Už svou přítomností probouzí naději a očekávání. To platilo tenkrát - i dnes.

Ježíš doprovází člověka v nouzi: tu nemocnou paní… a všechny nemocné; rodiče, jimž umírá nebo umřelo dítě; lidi, které drtí různé ztráty… všechny vystavené zkouškám. Je s nimi. Když okolnosti i lidé kolem říkají:Už je pozdě. Proč ještě obtěžuješ mistra? Nemá to smysl. Vzdej to.Tak Ježíš říká:Neboj se! Věř! - Není tak pozdě. Má to smysl. Nevzdávej to. Nejspíš to bude jinak, než si představuješ. To nevadí. Poznáš šlechetnost Boží (Dom Helder Camara). Poznáš spásu Hospodinovu.“ To platilo tenkrát – i dnes.

design by exarion.cz | 2009