Zamyšlení

Odmítané i přijímané...

14. neděle během roku B

Ez 2, 1-5/ 2 K 12, (1)2-10/ Mk 6, 1-13

Odmítané i přijímané…

„Vím o člověku, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe.“ Sv. Pavel je tu velmi osobní a přitom skromný. V Korintu ho znevažují jistí lidé. Chlubí se mimořádnými zkušenostmi a dovednostmi. Prý jsou lepší než Pavel. A na tamní věřící – jak to tak chodí – to zabírá. Pavlovi je trapno se hájit. Jsou zkušenosti, které budují jedince, a nikoli církev. Nemá smysl o nich mluvit. Tady okolnostmi přinucen Pavel něco z toho přece jen prozradí. Třetí nebe (podobně jako sedmé) to je jakési „nebeské centrum“. Nejniternější, možná nejintenzivnější nebe. Ráj. Řeč nebešťanů. To je Pavlova zkušenost. Ale tou se nechlubí. Víc si cení zkušenost vlastní slabosti. Osten. Nevíme, co to bylo. A on to neprozradí. Vzniklo kolem toho mnoho spekulací. Nejde o diagnózu. Jde o zkušenost vlastní slabosti a bezmoci. Všichni ji v nějaké podobě máme. Všichni ji nějak známe a provází nás celým život. Přijmout vlastní slabost, křehkost, zranitelnost, bezmoc takříkajíc z Božích rukou. Jako prostor, ve kterém se může projevit moc a síla ukřižovaného a vzkříšeného Pána. Je to, jak víme, paradoxní moc. To ukazuje sv. Pavel. Koho chceme oslavit? Sebe nebo Pána? Jak vypadá taková moc ve slabosti? Že zůstaneme slabí - snad i nalomení – a přece to nějak vydržíme. Přece nás to nějak nezlomí. Lidsky díky tomu dokonce vyrosteme. Staneme se pravdivějšími. Lidštějšími. Laskavějšími. Soucitnějšími. Tak nějak bych to řekl.

První čtení z Ezechiele nás dnes přivádí mezi judské přesídlence do babylónské krajiny. Mezi ty, co

jsou daleko od chrámu, od bohoslužby. A tedy, jak si mysleli, daleko od Boha. Jak se mýlili?! Najednou mají mezi sebou proroka. Mladého kněze. On právě viděl to, co málokdo. Úplně ho to srazilo k zemi. Slávu Hospodina. Hebrejsky se to řekne: Kavód. Kromě slávy označuje toto slovo taky váhu, závažnost, tíži. Sláva je především ve chrámu. Daleko. Tam v Jeruzalémě. A nyní najednou se ukazuje, že je s nimi u Babylóna. Kdo by to byl řekl?! Když Bůh pošle svůj lid do exilu, jde s nimi. Dokonce jako první. Ale to není to hlavní v dnešním čtení. Bůh i tam v exilu (v gole) říká své Slovo. Mluví. Povolává si proroka. Mladého kněze. Přijmou ho? Přijmou jeho poselství? Hospodinovo slovo v jeho lidu, naráží na odpor a vzdor. Vzdor proti Slovu najdeme i v dnešním evangeliu. Nemysleme si, že nás se to netýká. Proč vzdorujeme jeho Slovu? Proč je nám tak zatěžko uvěřit? Co to s námi je? Cesta z toho ven snad vede tím, že si tento vzdor vůbec připustíme. Podíváme se na něj. Pochopíme jej.

Naštěstí Bůh se naším vzdorem nedá odradit. „Poznají, že uprostřed nich byl prorok.“ Poznají, že Hospodin mluvil - i v exilu. Boží mluvení je vždy adresné. Míří k určitým lidem, do určité situace, a zároveň je přesahuje a týká se všech.

A teď už rychle do nazaretské synagogy. Ježíš mluví. A lidé žasnou. Diví se: „Odkud to ten člověk má?! Jaká moudrost!?“ Úžas nestačí. Není to málo, ale k víře nestačí. „Odkud to ten člověk má? Je to od Boha nebo odjinud? Odkud? Kdo ví? Víra se odváží přijmout, že od Boha. „Ale když známe jeho rodinu a původ? Neměl by člověk poslaný Bohem, být obklopen něčím mimořádným? Není tento Ježíš takový „obyčejný“? Takový moc „náš“? - A byl jim překážkou k víře. Nemohl vykonat žádný mocný čin – řecky: dynamis. Což je projev síly, moci, schopnosti. Dnes by se možná řeklo: kompetence. Nejde to. Špatně by si to vyložili. Škoda! Jen několik málo nemocných bylo uzdraveno. Jen několik málo!

„I podivil se jejich nevíře.“ To je Ježíš. Nezlobí se. Nevyčítá. Nesvolává na ně hromy blesky. Jen se diví. „Jak to, že ještě nemáte víru? Proč je vám tak těžko uvěřit? Proč si to tak komplikujete? Proč prostě neuvěříte Otci?“ - My to asi jinak neumíme. Nejde nám to tak jednoduše. A trvá nám to. Asi všichni – někdo víc, jiný možná míň – musíme projít tím poznáním vlastního vzdoru. Aby nakonec uzrála víra. Věříme, že Ježíš nás vším tím trpělivě provádí. Od počátečního vzdoru, těžkopádnosti, natvrdlosti ke zrající – a doufejme snad až ke zralé víře.

Nezůstáváme v nazaretské synagoze. Jdeme v dnešním evangeliu s Ježíšem a apoštoly k lidem. Jde se do vesnic a městeček, všude, kde jsou lidé, aby se dozvěděli, že Boží království je blízko. „Stačí maličko a můžete žít pod Boží vládou. Divili byste se jak málo stačí, abyste byli svobodní.“ Kde jsou dnes lidé? A jak jim to říct?

A nakonec taky slyšíme o zajištění učedníků – apoštolů, misionářů, kazatelů… a celého toho díla. O opascích, sandálech, rezervním oblečení, penězích. To je potřeba v tomto světě. Co se tím chce říct? Nebojte a spolehněte se na to, že „poselství, které nesete vyvolá obětavost u jeho příjemců“ (Petr Pokorný). To mi připomnělo vtipnou a lehce provokativní větu jednoho německého evangelického teologa. Mám ji od svého německého kolegy. Ta věta zní: „Kde proudí Duch svatý, tam proudí i peníze.Kde jde o pravdu, kde mluvení jde „na podstatu“, tam to lidé ocení a taky podpoří.

Jde o to, abychom říkali Slovo. Ne svá slova a moudra. Ani svou církevní ideologii. Ale Slovo, které otvírá smysl, oživuje, osvobozuje, ukazuje správnou perspektivu. Prostě poctivé Slovo jako kus chleba, co nasytí.

Pane, ty nám mluvíš Slovo. Nauč nás rozumět mu a říkat ho dál. Dej nám porozumění. Proveď nás naším vzdorem a všemi obrannými mechanismy, abychom s tvým Slovem vytrvali a zápasili o ně až do konce.

design by exarion.cz | 2009