Zamyšlení

Zamyšlení ke dni Mistra Jana Husa

Tak dnes máme výroční den Mistra Jana Husa. A toho máme spojeného s pravdou, že ano. „Protož věrný křesťane! Hledej pravdy, slyš pravdu[1]“… a tak dál. To známe. Většinou ani nevíme, odkud to je, ale známe to. Už ze školy. Mistr Jan jako svědek pravdy. To je asi zjednodušené. Jistě i všem ostatním svědkům Božím, všem duchovním a morálním autoritám šlo o pravdu. Ale dobře. Máme s pravdou obzvláště spojeného Mistra Jana. Berme jeho dnešní svátek jako skvělou příležitost aspoň jednou za rok se zamyslet nad pravdou a nad námi – jedinci, různými skupinami a celou společností. Co my a pravda? Co my a život v pravdě? Nemyslím to jako moralizování a navozování pocitu viny. To v žádném případě, spíš jako pozitivní připomenutí toho nejlepšího, čeho bychom zde mohli dosáhnout. Co by nám mohlo naplnit náš život...

Pravda představuje moc. Dokonce tu největší. I když to tak nevypadá. Pravda je moc. Nikoli obráceně. Pravda osvobozuje. Už myšlenka na ni osvobozuje. Dává potřebnou odvahu a sílu.

Moc pravdy připomíná právě Mistr Jan také v jiném textu, v komentáři k žalmu 116 určeném univerzitním posluchačům. Tam v této souvislosti cituje z apokryfního 3 Ezdráše. Tam jde o spor tří pážat na dvoře perského krále Dareia. Otázka zní: „Co je nejsilnější?“ Dost možná, jste tento text ode mne už slyšeli. Ale přesto zopakujme si ho dnes. Je dlouhý, takže jen úvod a závěr:

3, 4: Tři mládenci, tělesní strážci, kteří chránili krále, si mezitím řekli: 5. Vyslovme každý svůj názor o tom, co je nejsilnější. Kdo vysloví nejmoudřejší názor. Tomu dá král Dareios veliké dary a velkou cenu za vítězství...8. Každý napsal hned svůj názor, zapečetili list a vložili ho králi Dareiovi pod podušku. 9. Řekli: „Až se král vzbudí, dají mu to psaní, o kom usoudí král a tři perští velmoži, že jeho názor je nejmoudřejší, tomu se dostane vítězství, jak je dohodnuto.“ 10. Jeden napsal: „Nejsilnější je víno.“ 11. „Druhý napsal: „Nejsilnější je král.“ 12. Třetí napsal: „Nejsilnější jsou ženy, ale nade vším vítězí pravda.“ 13. Když se král probudil, vzali ten list, podali mu jej a on si jej přečetl. 14. Hned poslal pro všechny velmože perské a médské, pro satrapy, velitele, místodržitele a nejvyšší úředníky, zasedl v trůnním sále a psaní bylo před ním přečteno. 15. Řekl: Zavolejte ty mládence, ať sami vyloží své názory!“ Byli zavoláni a vešli. 16. Řekli jim: „Povězte nám o tom, co jste napsali!“

Následující argumentaci prvních dvou vynecháme a poslechneme až závěr řeči toho třetího:

4, 34. Tu začal mluvit o pravdě: „ Muži, nejsou tedy ženy silné? Veliká je země, vysoké je nebe a rychlé je slunce na své dráze, vždyť obíhá v kruhu kolem nebe a vrací se na své místo v jediném dni! 35. Zdali není velký, kdo to činí? Proto je pravda nade vše větší a silnější. 36. Celá země pravdu vzývá a nebe jí dobrořečí, všechna díla se před ní chvějí a třesou, při ní není nic nesprávného. 37. Nespravedlivé je víno, nespravedlivý je král, nespravedlivé jsou ženy, nespravedliví jsou všichni lidští synové a nespravedlivé jsou všechny jejich činy a všechno je stejné. Není v nich pravda a zahynou pro svou nespravedlnost. 38. Pravda však zůstává ve své síle po věky, žije a vládne na věky věků. 39. Nerozlišuje a nestraní nikomu, ale jedná ve všem spravedlivě a odvrací se ode všech nespravedlivých a zlých. Všichni blahořečí jejím skutkům 40 a není v jejím soudu nic nespravedlivého. Ona je síla království, moc a velebnost všech věků. Požehnán buď Bůh pravdy!“ 41 Domluvil a umlkl. A všechen lid zvolal: „Převeliká a přesilná je pravda!“

Člověku se chce zvolat: „To je nádhera! Úplná óda na pravdu!“ Tak převeliká a přesilná je pravda. Vítězí nade vším. Ano.

Ovšem v životě musíme dělat kompromisy a brát různé ohledy na situaci. Občas musíme přitakat i něčemu, co se nám tak úplně nelíbí. Musíme přijímat pohledy, názory, postoje druhých – většiny, nadřízených a jiných autorit. V politice, na pracovišti i v rodinách. Denně musíme zvažovat, co ano a co ne. Co je zásadní a co podružné. Občas dokonce musíme říct nebo se smířit s něčím, co tak úplně pravda není. Všichni to známe. To je všeobecná a všelidská zkušenost. To však nemusí znamenat, že si život v pravdě nemůžeme dovolit.

Vždycky můžeme alespoň přemýšlet o tom, co to je žít v pravdě. Pro mě osobně je to spojeno s disentem doby komunismu. To jsou „moji svědkové pravdy“ :-). Když slyším o životě v pravdě, vzpomenu si na Václava Havla, Jana Patočku a další. Třeba na Havlův text „Moc bezmocných“. Zvláště na jeho zelináře, co se jednoho dne rozhodne nedat do výlohy onen mocí vyžadovaný nápis o proletářích všech zemí, co se mají spojit.

Bohudíky žijeme ve svobodné zemi! Ale ani pro nás život v pravdě není samozřejmostí. Co to znamená pro nás dnes žít v pravdě – být sám sebou před Bohem? Být otevřený skutečnosti, jaká je, a nepodléhat tolik různým iluzím. Máme ty iluze mnohem víc rádi, než jsme si ochotni připustit. Potřebujeme kritické myšlení. To slyšíme z mnoha stran. A právem. Potřebujeme rozlišovat mezi fakty a jejich interpretací, mezi skutečností, jak je, a jakou bychom by ji chtěli mít my nebo ti druzí a zvláště ti mocní. Někde tímto směrem vede naše cesta za životem v pravdě. Ale i tak zůstává hromada otázek. Nemám spolehlivou odpověď a recept, jak žít v pravdě dnes. Ale myslím, že je důležité zůstat otevřený, hledat, ptát se, nevzdat tento ideál. Být otevřený skutečnosti. Nebát se být jiný. I dnešek vyžaduje odvahu – lidskou, občanskou, morální i duchovní. Nemlžit a nelibovat si v mlžení druhých.

Člověk tak přemýšlí o Mistru Janovi a dalších svědcích pravdy a probouzí to ve něm touhu taky žít v pravdě – aspoň to hledat, nevzdávat to - a nenechat se otrávit tím, co se kolem děje, co tak často slyšíme a vidíme. A tato touha rozhodně není málo.

Pravda se zdá tak slabá! Tak snadno ji člověk umlčí. Zastrašováním. Nebo zábavou. Požitky. Konzumismem. Po dobrém i po zlém. Vypadá, že když máte moc a vliv a peníze, není nic snadnějšího než umlčet pravdu, nebo si ji otočit, jak se vám hodí. Třeba „alternativními fakty“, zdůrazňováním a upřednostňováním krátkodobých sobeckých zájmů, zatemňováním zásadních pojmů, newspeakem, omezováním přístupu k informacím, zkreslováním pomocí polopravd a fake news. Pořád se na ni nějak útočí. Vypadá tak slabá! Ta pravda. Avšak nepodceňujme ji.

Někde hluboko v nás je cosi (nezáleží na tom, jak to pojmenuje ani na tom, zda to budeme popírat…) Je to tam. Přes všechny strachy, přes všechny manipulace, přes všechno omámení nejrůznějšími požitky… nás život v pravdě láká. Nemůžeme na něj úplně zapomenout. A když přece jen zapomeneme, tak ne na pořád. Možná právě to dává našemu životu přesně to, co tam těžko pojmenováváme. To, proč tu jsme? Hloubku? Šťávu? Naplnění? To, co dělá náš život pravdě lidským.

Četl jsem teď nedávno knížku rozhovorů s lidmi, kterým se podařilo uprchnout ze Severní Koreje. Jsou to otřesná svědectví. A přece za tím vším někde hluboko najdete touhu uniknout z toho totalitního ovládnutí celého života… a třeba jen číst si bez zákazů a omezování, naučit se nějaký cizí jazyk, prostě jen tak, přemýšlet o čemkoli a mluvit o tom s druhými… nemuset nic hrát… Prostě být sám sebou.

Teď úplně v nejčerstvější paměti mám nejnovější román Alena Mornštajnové Listopád. Autorka přemýšlí o tom, jak by vypadal život, kdyby to tenkrát v listopadu 1989 dopadlo jinak. Nádherný a přitom děsivý, mrazivý příběh. Taková naše noční můra. Totalita dosti podobná té severokorejské. Vypadá to, že jakýkoli odpor je marný. Vypadá. A přece v závěru najdete naději. Slaboučkou. (Slaboučká naděje v našem světě to už je obrovská síla.) Přes všechen strach, po všech desetiletí trvajících represích a vymývání mozků, lidé přicházejí při výročích nepodařené revoluce na náměstí mlčky a se zapálenými svíčkami...

Mohou z vás touhu po pravdě vymlátit, vyhnat strachem nebo odlákat jinými utěšovadly… a přece. Pravda se nedá zahnat. To je ta nejlepší zpráva. Osobní naděje i naděje společných dějin. Žít v pravdě nemusí znamenat velké hrdinské činy. Stačí uchovávat v sobě onu touhu. Nechat se jí vést. A dělat to, o čem jsem přesvědčen, že je správné. To, co nám připadá malá, se mnohdy nakonec ukazuje jako velké. Každý svobodný a pravdivý čin představuje větší sílu, než tušíme.

Má pravdu Písmo. Pravda je nejmocnější a nade vším vítězí. Ona bude mít taky poslední slovo. „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“

Vzpomeňme si na to dnes v den Mistra Jana, ale i kdykoli jindy.

Modleme se:

Pane, děkujeme za Pravdu, za to, jak jsi nás stvořil a co jsi do nás vložil. Jsme křehcí, nejistí, bojíme se. Jsme nehotoví a těžko se hledáme. Ale ty nám přesto důvěřuješ.

Děkujeme za tvé svědky: minulé i současné. Děkujeme za všechny odvážné a svobodné lidi. Zvlášť děkujeme za ty, kteří v nepříznivých podmínkách totality, nesvobody a autoritářských režimů, žijí uvnitř i mezi sebou jako svobodní lidé. Daruj jim i tu svobodu vnější.

Zachovej nám svobodu vnější a prohlubuj v nás i tu vnitřní.

Pomoz, aby se i v dnešním světě ukazovala moc tvé pravdy.

Mistře Jene a všechny světice a světci Boží, orodujte za nás, abychom i my dokázali žít svobodně a pravdivě tak jako vy a spolu s vámi. V Kristu Ježíši, našem Pánu. Amen.



[1] Protož věrný křesťane! Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti; nebo pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše, a konečně od smrti věčné, jenž jest odloučení věčné od milosti Boží, i od blahoslavené vší radosti, kteréžto radosti dojde, kdokoliv věří v Boha i v Jezu Krista, jenž jest pravý Bůh a pravý člověk.“ (Jan Hus, Výklad víry, V)


design by exarion.cz | 2009