Zamyšlení

Nejlépe opečovávaní...

16. neděle během roku B

Jr 23, 1-6/ Ef 2, 11-22/ Mk 6, 30-34. 53-56

Pastýř“ to je oblíbený biblický (a staroorientální) obraz péče a ochrany. Za pastýře se ve starém Orientu prohlašují králové s celým státním aparátem. A pak taky kněžstvo s celým chrámovým a náboženským aparátem.

Dnes se obraz pastýře užívá jen v náboženském smyslu. (Kdyby se dnes prezident nebo premiér označil za naše pastýře, tak by nás to buď pobavilo nebo spíš znechutilo. )

Pastýři v Bibli většinou selhávají. Jsou to špatní pastýři. Králové i kněžstvo. (I v dnešním světě - a církvi – asi spíš taky selhávají.) S jedinou výjimkou: Když je pastýřem Bůh sám anebo Ježíš. To známe dobře: „Hospodin je můj pastýř.“ Nebo: „Já jsem Dobrý (dosl. Krásný) Pastýř.“ Žádný lidský pastýř se jim nemůže rovnat. Nikdo o nás nedokáže tak pečovat jako Bůh – jako Kristus. Je opravdu jenom jeden dobrý pastýř. Tolik na přiblížení nejširších souvislostí.

Z Jeremjáše dnes slyšíme výtku tehdejším pastýřům. „Běda vám…“ Tedy autoritám (dnes by se taky řeklo „elitám“) judské společnosti přelomu 7. a 6. století před Kristem. A pak tam zaznělo taky zaslíbení. Bůh sám se ujme péče o svůj lid.

Nejprve se podívejme na ty výtky: „Rozptylujete“. To je opak shromažďování, propojování. Špatní pastýři už tak rozdělený lid rozdělují ještě víc. Čím ho rozdělují? Svým špatným příkladem. Nezajímají se o něj. Dělají si svoje věci. Úkol je shromažďovat – spojovat. Mírně, citlivě, ale jasně posilovat dostředivé tendence.

Jak to dělat? Říkat Slovo, které pomáhá, hojí a sytí duše. Říkat Slovo nejsou řeči. Nejde o to mluvit cokoli hezkého, nýbrž říkat slovo, které má váhu. Zprostředkovávat smysl, pravdu, bytí.

Když vloni na jaře se nemohly konat veřejné bohoslužby a nezbylo nic než psát nebo sdělovat přes internet mluvená poselství, uvědomil jsem si, že naše hlavní síla a bohatství je to Slovo a naše slova, kterými se pokoušíme Slovo sdělit. Potřebujeme našimi slovy sdělovat Slovo. To je stálé hledání, stálý proces, zápas. Možná nejvíc se tomu podobá, když se pokoušíme něco přeložit do jiného jazyka. Někdy je to jasné, ale často se dlouho hledá správný ekvivalent.

Slovo není jen to, co říkáme. Taky to, co se děje mezi námi lidmi. Nejen říkat, ale taky pozorně naslouchat. Zajímat se o to, co lidé kolem nás prožívají, co řeší, co je trápí, ale taky, co v nich probouzí naději. Ježíš se pozorně dívá. Pozorně naslouchá. Neříká vždycky to, co čekáme, nebo, co bychom chtěli slyšet. Někdy jeho slovo nebo mlčení zabolí. Dovedu si představit, že může i naštvat, ale nakonec pomáhá. Hojí. Sytí. Občerstvuje. Z Ježíšova jednání a mluvení totiž člověk poznává, že Bůh se o něho (= toho člověka) zajímá, že se stal součástí Božího života.

Ježíšovým vzorem se máme řídit. Jako on se zase řídí vzorem Otce. K tomu potřebujeme být s ním. Dívat se něho, vnímat ho.

Být pastýřem lidí - církevním či politickým hodnostářem- je úkol těžší než by se zdálo. Lze tu vůbec obstát? Nelze neselhat. Protože nárok je příliš vysoký a člověk je vždycky slabý – morálně i duchovně. Neříkám to jako alibismus, i když to tak vypadá. Musíme usilovat o naplnění tohoto ideálu a dát do toho všechno. Přesto by nás nemělo překvapit, že výsledek je tak žalostný. To jsme my.

Ale – a teď se dostáváme k tomu zaslíbeníHospodin slibuje, že přichází čas, kdy se on sám ujme svého lidu. Přicházejí dny. Stará hebrejština nezná abstraktní čas. Používá slovo „den“, „dny“. Není to nějaké neurčité „někdy“. Existuje čas, kdy se to stane. Bůh zná ta data. Naše víra v tom poznává odkaz na Krista. Řeč je o dnech Krista. Jsou to dny pozemského Ježíšova života? Jsou to také naše dny – od Kristova narození do jeho příchodu? Je to před námi? Daleko nebo blízko? Nebo snad teď? Tak i tak. Věřím, že smíme brát náš čas jako čas Krista a stejně tak máme očekávat budoucí čas Krista. Nejspíš je to dnes a teď otevřené Kristovu přicházení. Když se otvírám Kristově přítomnosti, zakouším něco z Kristovy péče.

Vzbudím Davidovi výhonek spravedlivý. To je krásný mesiášský titul: Spravedlivý výhonek. Co si představím, když slyším slovo „výhonek“? Něco maličkého, začínajícího, krásně zeleného… nadějného. To je Mesiáš: Výhonek z pařezu; výhonek z vyprahlé země. Nic na první pohled velikého, ale probouzí úplně jedinečným způsobem naději. Smíme čekat obrat k tomu dobrému a dokonce tomu nejlepšímu. Ale jak se to stane a jak to bude vypadat, pro nás zůstává tajemstvím.

Spravedlivý. V Bibli je spravedlnost vždycky vázána na smlouvu. Výhonek potvrdí smlouvu, obnoví nás jako účastníky Boží smlouvy. To nás taky propojí v naší rozmanitosti. On je a bude spravedlivý – ten Výhonek – a díky němu i my budeme spravedliví. Přesněji řečeno: Hospodin bude naší spravedlností. Všechno nám dá Bůh. Dokonce nám dá sebe sama. To je to nejúžasnější z celé Bibli: Bůh nám dá – a dává dokonce sebe sama. Něco z toho mohli zažít ti lidé u jezera, když se setkali s Ježíšem. Ale nejenom tehdy tam u jezera. I dnes a kdekoli, kam Ježíš přichází...
design by exarion.cz | 2009