Zamyšlení

Abraham a Maria a POTOMEK….

20. neděle během roku B / Památka Marie, Matky Páně (15/8/2021)

Gn 22, 9-18/ Ř 8, 28-30/ L 11, 27-28/ J 6, 51-59

Přemýšlení o matce našeho Pána nás přivádí k hlubšímu poznání Božích plánů. Tedy k poznávání zaslíbení. Takové poznání vede k naději a vytrvalosti v ní a pak k radosti. Cítíme, že to moc potřebujeme v každé době.

Zaslíbení to je téma prvních dvou čtení. Všechna zaslíbení směřují a potkávají se v POTOMKU (nebo taky potomstvu; v hebrejštině je to pomnožné zerac). Ten byl zaslíben Evě na počátku a pak Abrahamovi a Sáře a pak Davidovi a jeho synům a celé to vrcholí v Marii Nazaretské.

Bůh dá POTOMKA. V něm dojdou požehnání všechny čeledi země. S tím mohl jít Abraham po strašné zkoušce se spoutáním Izáka domů. Bůh sám tam na hoře Mórija Abrahamovi přísahal: „… ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země“. V Abrahamově POTOMKU dojde požehnání celý svět. On (ten POTOMEK) je dobrou budoucností. Jsme povolaní, abychom s ním byli spojeni a on s námi. Smíme věřit a doufat, že právě k tomu všechno spěje a zraje. Včetně nás. Jednou budeme v něm naplněni. A už teď jsme na cestě k tomu.

Na té cestě se nám přiházejí různé věci. Některé těžké a smutné. Přesto smíme věřit a doufat, že všechno, co se nám může přihodit a přihodí, spolupůsobí (ř. synergei eis agathon) k dobrému. Napomáhá k tomu, abychom nakonec dosáhli slávy vzkříšeného Krista. Nic tomu nezabrání. Všechno tomu bude napomáhat. „Věřím, že Bůh ze všeho, i z toho nejhoršího může a chce dát vzniknout dobru. K tomu potřebuje lidi, kteří připustí, aby jim všechny věci sloužily k dobrému,“ BONHOEFFER, DIETRICH Několik slov o Božím působení v dějinách in Na cestě ke svobodě. Listy z vězení Praha Vyšehrad 1991 s. 78.

Všechno směřuje a potkává se v Ježíšovi. To je Boží plán: všechno obnovit a naplnit v Kristu. Maria má v tomto Božím plánu zvláštní a jedinečnou úlohu. Přesto: Největší na Marii - a to je povzbuzením pro nás - největší na Marii je to, že ona je především učednicí Páně.

Slyší Boží slovo a zachovává je. Žije jím, snaží si je zapamatovat a přemýšlí o nich. Pořád je s ním ve vnitřním kontaktu. Totéž můžeme a máme i my. Nejsme na to sami. Povzbuzuje nás oblak svědků ukazujících na Krista (Žd 12, 1). V něm má čestné místo jeho matka.

Teď ještě aspoň krátce ke chlebu života (Evangelium 20. neděle během roku B: J 6, 51-59)

Tělo dané za život světa...

Ježíš jako pravý chléb dává svůj život za život světa. Vydává se smrti, aby přemohl smrt naši i světa. Tady vrcholí Boží paradox v Kristu. Ježíš umírá, vydává se svobodně a z lásky nicotě a zmaru smrti - a tím (a to mohl jen on sám) přemáhá smrt jednou provždy. „Rozvrátil ji zevnitř“. O těchto věcech přemýšlíme obzvláště o Velikonocích. Ale protože tvoří jádro křesťanské víry, setkáváme se s nimi neustále.

Ježíš vydává své tělo – svou pozemskou existenci… Jako se chléb láme nebo krájí na kusy, tak on vydává své tělo. Nalámané chleby je pak třeba jíst. Také vydané tělo Kristovo třeba jíst, abychom měli podíl na něm a on na nás. Jen tak budeme my v něm a on v nás. O to tady jde. Jen budeme-li jíst (ř. fagein aor. od esthien; ale také kousat, křoupat, žvýkat ř. trógein – v. 54) jeho tělo a pít jeho krev, budeme mít podíl na jeho životě, který je z Boha. Tak se završují Boží plány, o kterých už dnes byla řeč.

Ale jak jíst Ježíšovo tělo a pít jeho krev? Jistě to třeba chápat metaforicky. Ale jak jíst jeho tělo a pít jeho krev byť v přeneseném smyslu? To je ta otázka. Blížíme se k tomu. Snad se k tomu dostaneme někdy příště. Zatím o tom můžeme přemýšlet… :-)
design by exarion.cz | 2009