Zamyšlení

Nadějná SETKÁNÍ...

23. neděle během roku B

Iz 35, 4-7a/ Jk 2,1-5/ Mk 7, 24-37

Dnes jsme z evangelia slyšeli 2 příběhy. První: o neodbytné Syrofeničance. Druhý: o uzdravení hluchoněmého někde v Dekapoli. Ježíš pomáhá a uzdravuje i mimo Izrael. I když tam ani nepřišel s tímto účelem. A vůbec nechce mít publicitu divotvůrce. Jen komunikuje s lidmi, s nimiž se na cestě potkává. Mimo Izrael. To znamená: překračuje hranice. I v hlubším slova smyslu. To stojí určitě za zamyšlení. Proč to dělá? Co to prozrazuje o Bohu, jeho plánech a jednání? Tušíme tu něco moc nadějného. Možná to neumíme dát do slov. Nevadí. I tak se tomu můžeme otevřít.

Teď víc k jednotlivým příběhům:

Syrofeničanka.

Proč je Ježíš na ni takový? Zkouší ji? Vypadá to, že ji spíš prostě odmítá. Proč? O tom můžeme taky přemýšlet. A ta žena. Proč se nenechá odradit Ježíšovým odmítáním? Jistě, byla v zoufalé situaci. A to člověk dělá zvláštní věci. Ale to nebude vysvětlení. Určitě ne celé. I člověk v zoufalé situaci, i když dělá divné věci, může mít víru. A nemusí při tom nic vědět o věrouce a tradici.

Někdy můžeme zakusit Ježíše , řekněme: vůči nám rezervovaného, jiného než by podle nás měl být. I tak má smysl u něho zůstat a nevzdat to s ním. I kdybych pro něho byl třeba špinavý pes. Pro Orientálce to není takový ten psí miláček jako známe dnes. Pes je prostě pes. I tak pár drobků z pánova stolu vydatně nasytí. Nedávno jsme četli o sycení zástupů. Tak si pořád pamatujeme na ty koše nalámaných chlebů, co zbyly. Když Pán dává, vždycky zůstane taky spousta zbytků i pro pejsky a kočičky a další… :-)

Teď ten hluchoněmý.

Člověk si říká: „K čemu ty kejkle se strkáním prstů do uší a dotýkání se slinou jazyka?! Vždyť je to takové divné a nehygienické! A taky neduchovní!“ Řekněme, že to je komunikace – řeč znamení. Ježíš pomocí tehdy obvyklých znamení a gest vysílá signál nemocnému. Dotýká se bolavých a nemocných částí jeho těla. Říká tak: „Neboj. Jsem s tebou. Tvé trápení mi není cizí. Uzdravím tě. Vrátím tě mezi lidi. A uvedu tě pod Boží vládu...

Být hluchý a němý znamená být vyřazen z běžné mezilidské komunikace. Je to těžké a hrozné, neslyšet, co druhý říká. Neslyšet třeba prosbu o pomoc nebo dobré přání či vyznání. A má to ještě hlubší rovinu: Neslyšet, co říká Bůh, neslyšet dobrou zprávu a trápit se nebo se bát nebo obojí. Neslyšet znamená nebýt schopen (ochoten?) přijmout dobré Boží slovo. Jak může někdo uvěřit, když neslyší Boží poselství?

Být němý znamená nemožnost říct slovo, vyjádřit účast, dát najevo vztah, odpovědět. Někdy člověk nemá co říct, ale mnohdy by chtěl – ale ono to nějak nejde.

Ježíš přichází překonat i tuto překážku. Obnovuje komunikaci mezi lidmi navzájem, ale taky a hlavně mezi lidmi a Bohem.

Máme to chápat jako naplnění Izajášova proroctví (dnešní 1. čtení). K tomu jsem ve výkladu našel takovou zajímavost. Slepí a hluší tu jsou ti, co nevidí a neslyší, že Boží spása začíná. Bůh přichází. Už to začíná. Ale my to nevidíme a neslyšíme. To je smutné. Ale Bůh dá a my uvidíme a uslyšíme. Spásu a dobré slovo od Boha. A to bude teprv radost!

Ještě jedna maličkost. Jak jsem říkal, Ježíš nestál o publicitu divotvůrce – uzdravovatele. Nařídil jim, aby to nikomu neříkali. Neposlechli ho. Čím víc jim to nařizoval, tím víc to rozhlašovali. To jsme my lidé. Dokážeme být tak neposlušní! Proč to tak asi je? Proč ho neposloucháme? Proč si to chceme vždycky nějak udělat podle svého? Proč se chováme jako bychom tomu rozuměli lépe a víc než on? O tom taky můžeme přemýšlet.

Ale přes všechnu naši neposlušnost, nedovtipnost, zmatek a neschopnost a jak ještě jinak bychom pojmenovali, Ježíš k nám přichází… setkává se s námi… a přináší spásu. A to je ta úplně nejdůležitější informace… :-)
design by exarion.cz | 2009