Zamyšlení

Dva světy…

25. neděle během roku B (19/9/2021)

Jr 11, 18-23/ Jk 3, 16-4, 8/ Mk 9, 30-37

Než se dnes, milé sestry, milí bratři, pustím do hlavního tématu, dovolím pár poznámek ke čtení z Listu Jakubova. To bylo druhé. Hutné čtení! Proud moudrých myšlenek! Nenechme je pokud možno jen proplynout kolem sebe. Všechno určitě naráz „nevstřebáme“, ale pokud vás některá myšlenka osloví, rozjímejte ji. Třeba slovo o moudrosti shůry. Není jen moudrost a hloupost, ale i různé formy moudrosti. Může existovat i moudrost k ničemu... Nebo slovo o vášních. Tak to má ČEP. Doslovný překlad (řecky: hédonai) rozkoše, libosti, choutky. Příjemné taky patří k našemu životu. Ale jako se vším, průšvih začíná, když nám to začne vládnout. Když nám jde hlavně o libosti... Nebo slovo o duchu v nás, po němž Bůh žárlivě touží. Bůh po nás touží. To je nádhera, ale současně vážná věc. Boží láska je nekompromisní. Jako oheň. Bůh se o nás nechce dělit s nikým... Mne osobně nejvíc dostala věta: Mocnější však je milost. Mocnější je zalíbení, které nám Bůh dává gratis. Největší síla je Bůh rozdávající se. To nás vlastně přivádí k hlavními tématu. Bůh rozdávající se a my. Dva světy.

Svět první. Syn člověka je vydáván do rukou lidí. Syn člověka, tak o sobě mluví Ježíš. Znamená to „prostě člověk“, ale taky „člověk podle Boží vůle“, ale taky „nebeský Člověk“, jemuž podle Daniela (7) Bůh na konci věků svěří věčnou vládu nade všemi jazyky a národy. Tedy bytost požívající největší moci, plná slávy. Soudce všech národů je vydáván do rukou lidí. Kým? Pasivní rod v Bibli často nenápadně naznačuje, že tady je při díle sám Bůh. Otec vydává Syna. A zároveň Syn sjednocen s Otcem vydává se sám. Svobodně a z lásky. Právě v tom spočívá jeho poslání a moc. On je ten, který dal sebe sama za všechny (viz 1 Tm 2, 6). To si připomínáme v každém slavení eucharistie. Syn člověka je vydáván do rukou lidí. Ti ho zabijí. A on umře.

Jedním z předobrazů vydávajícího se Ježíše je prorok Jeremjáš (dnešní první čtení). I proti němu jeho vlastní intrikovali a snažili se ho umlčet – a dokonce zabít. On to ví. Bojí se. Ale zároveň má jistotu: „Bůh se mne zastane. V něm mám pevnou a spolehlivou oporu.“ To není garance, že tyto nebezpečné situace nakonec dobře dopadnou. Ta jistota jde za horizont našich pozemských dnů. Má smysl dělat to, co říká Bůh, i když se to zdá teď ztracené. Ovšem to, co říká Bůh. Kolik bylo proroků za Jeremjáše a co z jejich slov zbylo!? Jeremjáše ale Boží lid čte dál a čerpá z něj posilu a útěchu.

Ježíšovým posláním je tedy vydat se do rukou lidí a tak umřít. Toto sebevydání způsobí spásu. Toto je Boží cesta. Jediná a jedinečná Boží cesta. Toto!? To je něco, co naše hlava „nebere“. O tom jsem mluvil před týdnem. Právě ve vydání se lidem se nakonec Ježíš ukáže jako skutečný Syn člověka. Umře a po třech dnech vstane... To je taky těžké. Co je to vzkříšení? Něco úplně nového, co přesahuje všechny naše představy a očekávání. Jako kdyby od narození slepému někdo vyprávěl o barvách při západu slunce. Kdo ví, co si pod tím ten slepý posluchač vybaví? Ale v někom to vyprávění o barvách může probudit těšení se. Jaké to bude, až to my jednou uvidíme...!?

Teď svět druhý. Oni vůbec nechápali, o čem mluví – a báli se ho zeptat. Proč asi? O utrpení Mesiáše mohli něco číst, o vzkříšení také, ale nějak o tom měli asi jinou představu než Ježíš. Nedávalo jim to smysl. Jednotlivá slova možná, ale celek a jeho vztah k jejich životu. Ne. Ale proč se báli zeptat? Je něco, čemu my nerozumíme. Ptáme se Pána nebo se taky bojíme?

Ježíš říká zásadní věci. A učedníci? Ti přitom řeší, kdopak je asi největší – nejprvnější. Typické! Kdo je největší? To je velmi lidské! Obávám se, že to děláme taky. Ale je to úplně mimo. Na Ježíšově cestě vydávající se lásky o to vůbec nejde. Je to úplně jedno. Ale když to chtějí mocí mermo vědět, tak největší je sluhaotrok. Ten nejposlednější. Kdo si všimne sluhy? Anebo dítě. My to dnes s dětmi máme jinak. Dnes se často všechno točí kolem dítěte. Ale tenkrát? No, dítě to je nehotový člověk. Kdo si všimne cizího dítěte?! Kdo by se s ním třeba bavil o „svatých věcech“?!

Kdo je největší? Ti, kterých si nikdo ani nevšimne. Ti, kdo jsou úplně odkázaní na Boha a bez něj by byli úplně ztraceni. Právě ti jsou na cestě Ježíšově ti největší a nejprvnější.

To má zásadní důsledky. A to teď potřebujeme nějak „přesadit“ do svého každodenního uvažování a jednání… Ať se nám to aspoň trochu daří :-)

design by exarion.cz | 2009